Mámo, mám o tebe strach!

Často  probděla noc  u mé postýlky,  když jsem byl malý kluk. Kolik těch nocí bylo, už nikdo nespočítá, protože je  nepočítala ani ona.  Při pěti dětech  na  to  neměla čas. Musela se pořádně ohánět.

Poslední tři dny, když jsme spolu večer telefonovali, si vždy postěžovala, že ji bolí klouby. Na to u ní nejsem zvyklý. Už jako kluk jsem mnohokrát vídal, jak ji při každém kroku bolestí tekly slzy. Ale nikdy si nestěžovala.

Není to tak dávno, co jsme odjížděli od manželčiných rodičů a tchán při loučení pronesl: "Možná se už neuvidíme..." V autě jsem pak viděl, jak ženě po tváři stékají slzy.

Tchán má osmdesát šest let, tchýně a můj táta letos překročili osmdesátku a mámě k ní chybí dva roky. Je to zázrak, že jsou stále všichni ještě naživu.

Čas letí. Máma už nebdí u mé postýlky. Každý den se modlí za všechny své děti i jejich rodiny. Čeká, kdy se jí ozveme nebo kdy pípne zpráva na mobilu. A když přijedeme na návštěvu, je ráda, že nás může pohostit.

Role se ale pomalu obracejí. A já vím, že jednou přijde chvíle, kdy budu já bdít u jejího lůžka s přáním, aby ještě neumírala, ale zase se uzdravila a ještě tu s námi zůstala. Mám ji rád, stejně jako mám rád tátu i rodiče mé manželky.

Mámo, bojím se o tebe. Spolu s tátou jste mi dali ten největší dar, dali jste mi život. Doufám, že se klouby umoudří, že je to jen reakce na bláznivé změny počasí. Mám tě rád. Vydrž, ještě tě potřebuju.