Když politik uvěří, že je bůh

"Ruský soudruhu Lenine, ležíš tam v mramorovém hrobě, kousíček uhni, soudruhu Lenine, ať si tam vlezu k tobě!"

Je to už mnoho let, co Rudé právo ve své příloze, tuším že to bylo v den výročí VŘSR, otisklo básničku jednoho snaživého českého soudruha. Už si z ní pamatuji jen tento úryvek. Ale pokud někdo máte čas a přístup k archívu zmíněného deníku, určitě ji tam najdete celou i se jménem autora.

Kamarád, který žil nějakou dobu v Rusku (tehdy v SSSR), mi vyprávěl, jak po revoluci, když strana  začala pronásledovat křesťanství, protože se bála jeho vlivu, učily sovětské ženy své děti modlitbě k Leninovi. Tehdy jsem se nad tím nevěřícně usmíval.

Dnes už se neusmívám. Denně se setkávám s politiky, kteří mne svým chováním přesvědčují o tom, že sami sebe považují za boha. Asi nejmarkantnějším příkladem v současnosti je David Rath. Dokázal trumfnout i Petra Bendla, kterého dřív kritzoval za to, ce těď sám dělá. Tak to alespoň vidí mí příbuzní ve středních Čechách. Rathův předchůdce na tom podle nich nebyl o mnoho lépe. Jak říká lidová moudrost: "Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet!"
Stejně bychom mohli mluvit o dalších politicích. V diskuzích pod články na iDNES.cz zjišťuji, kolik lidí to těm svým politikům "baští" a až do poslední kapky krve jsou ochotní se bít za to své "božstvo".

Trochu mi to připomíná vousatý vtip z prostředí blázince. Redaktor televize prochází léčebnou a ptá se chovanců, jak se jmenují. Každý z nich odpovídá: "Jsem Napoleon Bonaparte." Zdá se mu to divné, tak o tom říká řediteli ústavu a ten mu odpoví: "Přece byste těm bláznům nevěřil. Jediný Napoleon Bonaparte jsem tady já!"

V biblické knize Exodus je zapsán příběh vládce, který si také myslel, že je mocnější než Bůh. Egyptský farao odmítá propustit potomky Abrahama z nucených prací. Hospodin ho prostřednictvím Mojžíše varuje. Pokud Židy nepustí, postihnou jeho zemi pohromy.
Farao odmítá. Nikdo přece není moudřejší a mocnější než on.
Pak se Boží varování začne naplňovat. Nejprve jsou otráveny vody v Nilu, považovaného Egypťany za jedno z božstev. Pak se postupně přemnoží žáby, komáři, mouchy. Ale farao nepovolí. Je mu jedno, že národ trpí. Hlavně, aby každý věděl, kdo tady vládne.
Následuje epidemie dobytčího moru, krupobití, invaze kobylek, pak tři dny absolutní tmy, kdy mraky zakryly hlavní Egyptské božstvo - slunce. Nakonec umírají nejstarší synové, včetně toho faraónova...
Teprve pak panovník na chvíli rezignuje a Izraelity propouští.
Brzy si to ale rozmyslí a vydá se s vojskem na pronásledování. Podle knihy Exodus se farao nakonec i s vojáky utopil v Rudém moři. Zůstala po něm země, zpustošená desíti přírodními katastrofami.
Egypťané o tom ve svých dějinách taktně mlčí. Nakonec, kdo by se chlubil tím, že se mu jeho božstvo utopilo v moři.

Mnozí čeští politici se dnes chovají stejně. Je jim jedno, jaké následky má na naši zemi jejich chování. Hlavně, když si vychutnají krátkou chvíli moci a slávy. Mohli jsme to vidět při schvalování státního rozpočtu, při zadávání státních zakázek i v jiných situacích. Chovají se podle hesla: "Po nás potopa".
Zapomínají přitom, že i oni jednou dojdou do svého Rudého moře.

Do politiky přichází spousta lidí, kteří trpí pocitem méněcennosti. Často nic neumí a své mindráky si chtějí léčit pocitem moci. Jindy se chlubí mladými milenkami nebo si svůj pocit méněcennosti léčí honosnými sídly... Zůstávají po nic deficity a národ znechucený politiky i politikou.

Mysleme na to dřív, než se rozhodneme, komu dáme při těch letošních volbách svůj hlas.
Nenajdeme idelální stranu, ale můžeme se pokusit vybrat tu, která má nejméně lidí, chovajících se, jako by byli klonem egyptského faraóna.