Kalouskovi už nevěřím ani ten pozdrav

"Komunistům nevěřím ani když mne pozdraví ´Dobrý den´. Lžou,  jako když Rudé právo tiskne!" Tohle moudro mi v šedesátém devátém roce minulého století říkal můj strýc, když jsem u něj byl na prázdninách.

Mám dojem, že náš ministr financí se u soudruhů učil dobře. A nejen on. Kdyby strýc ještě žil, určitě by své moudro rozšířil na všechny politiky, bez ohledu na to, kterou stranu používají jako výtah k moci a asi by tím moc z nich neurazil.

Jedno moudro říká: "Lež má krátké nohy." Někteří filutové k tomu dodávají: "Ale ty se dají vycvičit!" A tak, než začneme všichni svorně nadávat na Kalouska, politiky a novináře, podívejme se, jaká je naše společnost, ve které žijeme.
Věříte tomu, co je v televizních zprávách nebo v novinách?
Důvěřujete tomu, co je uvedeno na obale výrobku, který kupujete?
Myslíte si, že vám politici před volbami říkají pravdu?
Čemu vlastně věříte? Věříte alespoň tomu, co sami říkáte? Nebo jste se už také naučili, že říkat pravdu se už dnes moc nevyplácí a je lepší si ji upravit po svém? Také máte dojem, že pravda už dnes vlastně nikoho nezajímá?

Před léty jsem četl maďarskou bajku o chameleónovi, který se stále přizpůsoboval svému okolí.
"Kdysi, kdesi, tam kde jsou hluboké lesy, kde tuze praží slunce a kde bývají dlouhé deště, žil jednou jeden chameleón. Žilo se mu velmi dobře, protože byl obdařen dlouhým jazykem a hravě dovedl měnit barvu. Nejeden malíř by mu mohl jeho barvy závidět. Jednou sama duha zezelenala závistí, když spatřila chameleónovu paletu.
Opravdu, toto podivuhodně životaschopné zvíře mělo takřka nevyčerpatelné barevné možnosti. Mohlo se přizpůsobit kůře stromů, modři nebeské klenby, zeleni trávy, černé hroudě, hnědému jílu, žlutému písku, květinám i lebedě, nocím i dnům. Neexistovalo druhé zvíře, které by se dovedlo lépe přizpůsobovat než náš chameleón.
Celý život se jen přizpůsoboval a přizpůsoboval. Jiní bojovali, vítězili, prohrávali, prchali, sami pronásledovali, hladověli a sytili se, tak jak to přinášeli rozmary osudu. Chameleón se však jen přizpůsoboval a svému dlouhému jazyku vděčil za ta nejchutnější sousta. Druzí, kteří měli nedostatek barev a krátký jazyk často hynuli v bídě nebo těžce strádali.

Čas plynul, míjel a chameleón zvolna zestárl. Apetit už neměl tak dobrý jako kdysi, a když cítil, že se blíží smrt, zamyslil se nad tím, nač mu vlastně je všechno to přizpůsobování a dlouhý jazyk v tomto krátkém životě.
"Stojí opravdu za to, hledat uplatnění jen proto, abych jednoho krásného dne klesl mrtev a poskytl potravu mravencům? Proč a nač?" vynořila se před ním mučivá otázka a on si ji neuměl zodpovědět. Již neměl chuť měnit barvy a jeho jazyk už dávno pozbyl své udivující čilosti.

Uvažoval takto: "Jsem přesycen životem. Ach, ach... Kariéra, ješitnost... ech! Zestárl jsem, vystřízlivěl jsem. Chtěl bych zvolat na mladé, kteří se derou vpřed, mění své barvy a šermují jazyky: "Stůjte, nespěchejte, netlačte se! K čemu, vždyť všechno je marné! Jednou to všechno stejně skončí... Kdysi jsem se taky domníval, že se musím honit za svými zájmy, číhat na zisk. A hle, mé tužby vybledly, krev se usadila, jazyk mi zplihl a už ani nemám chuť se přizpůsobovat! Vrátím se k svým vlastním barvám a tak budu očekávat, co je nevyhnutelné a čemu nezabrání ani ti nejmocnější chameleóni."
Tak zúčtoval chameleón s planými, nicotnými radostmi života a v srdci se mu usadil poklidný smutek. Avšak když chtěl své rozhodnutí uskutečnit, zavalila ho náhle ledová hrůza. "Svatý Chameleóne, jakou jsem měl původní barvu?... Ach nebesa, bylo možné, že jsem ji zapomněl?... Pomoc!"
Darmo si lámal hlavu, už si nevzpomínal, jaké byl tenkrát barvy. Tak často a tolikrát ji měnil, že již neměl ani potuchy, která byla ta pravá, k níž se nyní chtěl vrátit. "Co dělat, co dělat", trápil se. "Kdo mi nyní pomůže? Kdo mi nyní poradí?"

Rozhodl se, že se zeptá jiných. Ostatní si to snad pamatují. Každý ví, že vlastní hlas neslyšíme tak dobře, vlastní barvu nevidíme tak jasně a vlastní pach necítíme tak určitě, jako ti ostatní.
Potkal známou ještěrku. "Milá ještěrko, pověz mi, prosím tě, nepamatuješ se náhodou, jakou jsem měl původně barvu?"
Žlutou!" vyrazila ještěrka ihned a byla pyšná na svou paměť. Však to není tak snadné pamatovat si pravou chameleónovu barvu.
Chameleón však jen mávl rukou. Žlutou volil tehdy, když k nim zavítal lev. Ještěrka se tehdy ovšem domnívala, stejně jako lev, že je to jeho přirozená barva.

Setkal se se známým motýlem. "Prosím tě, drahý motýlku, nevíš náhodou, jakou jsem měl původně barvu?"
"Zelenou!" odpověděl motýl rychle a hrdě pohlédl na chameleóna, jako by říkal: "Viď, že jsi rád, že ses se mnou setkal?"
Chameleón však jen mávl rukou. Zelenou se oděl tehdy, když číhal na mouchu a musil se přizpůsobovat barvě trávy.

Potkal známého výra. "Odpusť, že tě ruším, milý výre, ale nemohl bys mi říci, jakou jsem měl původně barvu? Rozpomeň se, prosím tě..."
Výr dlouho přemítal, protože nemiloval ukvapené výroky. Pak s uvážlivým důrazem odpověděl: "Pruhovanou!"
Chameleón však jen mávl rukou. Pruhovanou si vybral tehdy, když se do čela místního hospodářství dostala zebra.

Potuloval se lesem stále smutněji a víc a více bledla jeho naděje, že se někdy dozví, jakou měl původně barvu. Každé zvíře se sice upamatovalo na některou z jeho barev, ale ani jedna z nich nebyla ta pravá. O každé věděl, k jakému účelu ji kdysi použil.

Zvířata v lese se ještě dlouho pamatovala na starého chameleóna, který stále shrbeněji a shrbeněji a sklesleji a sklesleji putoval od slunka východu do slunka západu, od jihu k severu a hledal a hledal, ale nikdy nenalezl svou pravou barvu."

Jak už jsem psal v nadpisu, Kalouskovi už nevěřím ani pozdrav. Když jsem o tom ale uvažoval, napadla mne otázka: "Nemyslíš, že by někdo mohl říci totéž o tobě?" (Což ale chování  pana ministra neomlouvá.)