Jste také "Nespokojení"?

Mají neustále kyselý obličej a jsou imrvére naštvaní. Znáte takové? Tak právě jich se týkala včerejší zpráva v českých médiích. Chystá se velkolepý comeback muže, který má pocit, že ho tito lidé zrovna teď potřebují.

      Jiří Paroubek včera ohlásil svůj další pokus o návrat do politiky. Ti, kdo alespoň občas nakoukli do jeho zdejšího blogu, mohli tušit, že se na něco takového dlouhodobě chystá. Podle jeho vyjádření mu jde o sjednocení levice. Jeho spolek s názvem „Nespokojení“, ze kterého by mělo vzniknout levicové hnutí a jednou možná i nová strana, si v příštích volbách do Evropského parlamentu klade za cíl sjednotit levici a vytvořit společnou kandidátku.

     Název napovídá, na které voliče jeho spolek cílí – na ty, kteří se s ním mohli už dvakrát setkat na protivládních demonstracích na Václavském náměstí, které organizoval Ladislav Vrabel. Jiří Paroubek by rád dostal pod jednu střechu komunistku Kateřinu Konečnou, sociálního demokrata Jana Hamáčka, zastánkyni konspiračních teorií a senátorku Janu Zwyrtek Hamplovou, už zmíněného organizátora protivládnách demonstrací Ladislava Vrábela a další nespokojené levicové "veličiny" naší politické scény.

     Co slibuje? To zatím tají, ale určitě se dovíme, že pokud uspěje, zajistí nám ráj na zemi. Postará se o ty, kteří nejsou spokojeni s vládou a pokud mu dáme ve volbách svůj hlas, dočkáme se velice rychle blahobytu, který tu byl naposledy v době, kdy sídlil ve Strakově akademii.

     Možná si vzpomenete, na koho tehdy myslel nejvíce. Nebyli to ani důchodci, ani samoživitelky, ani další méně příjmoví obyvatelé České republiky. To, na koho myslel a stále myslí nejvíce, prozradil v oné slavné větě, kterou pronesl 16. července 2009, když se před novináři chlubil svými příjmy i oblečením, a pak se zeptal: "Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?"

    Jiří Paroubek myslel vždy nejvíc sám na sebe. Přiznám se, že jsem se chvíli domníval, že by se rád vrátil do Strakovy akademie, protože jeho příjmy dnes zřejmě nejsou takové, jako když se natřásal před novináři, a svůj šatník už by možná také rád trochu obměnil.
Pak jsem chvíli uvažoval o tom, zda by se raději neusadil na Hradě. Jenže ten už máme na pět let obsazen personou, kterou nebude tak snadné při příštích volbách prezidenta porazit.
Nakonec jsem vše vyhodnotil tak, že cílem Jiřího Paroubka není ani Strakovka ani Hrad. Tam by se po něm chtěla práce a to je něco, po čem netouží. Jemu postačí, když ho „Nespokojení“ vynesou do Evropského parlamentu. Co si budeme povídat, tam je to o úplně jiných prašulích.

     Už ho vidím, jak coby nový europoslanec svolává tiskovou konferenci, pochlubí se tím, že si může se všemi příspěvky a příplatky měsíčně přijít i na více než půl milionu, a po skončení mandátu bude mít ještě doživotní měsíční rentu 100 000 Kč.
Po chvíli ticha, které si náležitě vychutná, pak s pohledem alfa samce řekne: " Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, kdo z vás to má?"

     A jaký bude osud „Nespokojených“? „Nespokojení“, na rozdíl od Jiřího Paroubka, který bude spokojeně příst jako kocour za pecí, zůstanou dál nespokojení. Nespokojenost se totiž pomalu ale jistě stává životním stylem každého, kdo jí dává ve svém životě dostatek prostoru. Nespokojenost je predátor, který vás nakonec zcela pohltí.