Je čas pláče i čas smíchu

        Díky přírodním i sociálním zákonům, které do nás i celé přírody při stvoření zakódoval Bůh, má v našem životě spousta skutečností svůj čas, který se vyplatí respektovat.

        Šalomoun pokračuje v uvádění příkladů, kterými se toto tvrzení pokouší doložit. Dvojice, které se teď budeme věnovat, je trochu zvláštní. Zdá se, jako by král opakoval stejnou myšlenku jen trochu jinými slovy:
"...je čas pláče i čas smíchu,
   čas truchlení i čas radování se..." (Kazatel 3,4)

        Pokud se v Bibli setkáváme s tím, že autor nějakou myšlenku popíše ještě jednou, pak tím naznačuje, že jde o něco, co bychom neměli přehlédnout.

        Co je na těchto slovech tak důležité? Abychom to zjistili, potřebujeme si připomenout myšlenku, která se vine celou knihou. Šalomoun, který dostal od Hospodina mimořádnou moudrost, se v určité etapě svého života pokusil najít věčný smysl života, ale bez Boha. Proto postupně vyzkoušel téměř vše, v čem v té době lidé hledali štěstí a uspokojení.

        V knize Kazatel tuto snahu postupně hodnotí a u všeho nakonec poznamená: "Také to je pomíjivost a honba za větrem." (Kazatel 2, 26)

        Spousta lidí se domnívá, že existuje "něco", co jim přinese trvalé štěstí. A když toho "něčeho" dosáhnou, tak potom už budou jenom šťastní, veselí a spokojení. Jejich život bude jedna velká radost a neustálý smích. Šalomoun svým tvrzením říká něco jiného.

        Dnes se hodně propaguje tzv. pozitivní myšlení. Člověk rozhoduje, jaký prožije den. Začne-li ráno kritikou a brbláním, bude nespokojený celý den. Má ale i druhou možnost – začít s úsměvem na tváři, který vyřeší každý problém.

        Pozitivní přístup k životu se mi líbí, ale nevěřím tomu, že funguje v každém okamžiku života. Pokud matce zemře její dítě, těžko ji z její bolesti vyléčí pozitivní myšlení. Určitě má smysl hledět na svět očima optimisty, ale není to všelék.

        Jak se cítíte, když se dovíte o smrti někoho blízkého? Jásáte, nebo máte spíš chuť si poplakat? Podle Šalomouna je vedle radosti a veselí i čas pláče a truchlení. Psychologové dnes tuto myšlenku podporují. Díky výzkumům víme, že pozůstalí, kteří se nebojí plakat a sdílet s druhými svou bolest, jsou na tom podstatně lépe než ti, kteří svou bolest dusí v sobě.

        Apoštol Pavel napsal pár století po Šalomounovi: "Radujte se s radujícími, plačte s plačícími." (Římanům 12,15) Dodržování této rady je součástí duševní hygieny. Ne každý to umí. A právě proto bychom si i v této oblasti měli navzájem pomáhat.

        Je-li někdo smutný a nešťastný, nemusíme se ho snažit za každou cenu rozesmát. V takové chvíli spíš ocení, když mu půjčíme kapesník, nebo otřeme slzy. Pokud to umíme, pak bude ještě lepší, když si s takovým člověkem popláčeme.

        Může se nám také stát, že se v našem okolí všichni radují, zatímco my máme smutek. Co v takovém případě? Já se většinou potichu vytratím, abych těm veselým nekazil svým smutkem radost.