Je čas mlčení i čas mluvení

        Už jste někdy něco roztrhali? Třeba nepříjemný dopis? Nebo staré tričko, které už nebylo dobré na nic jiného než jako hadr na čištění auta? Možná se vám nějaké trhání vybaví při čtení dalších slov moudrého krále Šalomouna.

        V knize Kazatel píše:
"...je čas roztrhávání i čas sešívání..." (Kazatel 3,7)

        Šalomoun tu nepíše o trhání nepříjemných dopisů či kompromitujících dokumentů. Ani o trhání starých hader. Má na mysli něco jiného. Poprvé o tom můžeme číst v příběhu Josefa egyptského. Ke svým bratrům se choval tak přezíravě, že ho nakonec raději prodali do otroctví, aby měli klid.

        Svému otci tvrdili, že jejich mladšího bratra přepadla šelma a zabila ho. Bible pak popisuje otcovo jednání: "I roztrhl Jákob svůj šat, přes bedra přehodil žíněné roucho a truchlil pro syna mnoho dní..." (Genesis 37,34) Myslím, že takové trhání má na mysli Šalomoun.

        Šaty se v jeho době trhaly nejen v období smutku, ale i během pokání. Při něm člověk svým jednáním dával najevo, že lituje toho, že hřešil. Seděl přitom na zemi a sypal si na hlavu prach a popel.

        V životě přicházejí chvíle, kdy je potřeba se zastavit a přemýšlet nad tím, co je za mnou. Zhodnotit minulost a vyvodit z ní správný závěr, abych se v budoucnu vyvaroval opakování svých chyb. Když se mi to podaří, mohu zase povstat a jít dál. Končí "čas roztrhávání", začíná "čas sešívání". Jedna etapa života končí, další začíná.

        Dalšímu poznání se učíme už od dětství. Hned v první třídě jsem poznal pravdivost dalšího Šalomounova tvrzení: "...je čas mlčení i čas mluvení... " (Kazatel 3,7)

Už v první třídě jsem dostával od paní učitelky často vyhubováno, protože jsem mluvil i v hodině. Dlouho jsem se nemohl srovnat s tím, že teď už mohu mluvit jen tehdy, když mi to paní učitelka dovolí. Byla to dobrá příprava na dospělost.

        Celý život se učím poznat, kdy je "čas mlčení" a kdy naopak "čas mluvení". Vzpomínám, jak jsem šel poprvé na návštěvu za těžce nemocným kamarádem. Bál jsem se toho, protože jsem nevěděl, o čem s ním budu mluvit. Celou hodinu jsme mlčeli. Když jsem odcházel, kamarád mi děkoval za návštěvu a za to posilující mlčení.

        V životě jsou chvíle, kdy je potřeba, abych promluvil. Třeba, když jsem na vojně přistihl "mazáka" při šikanování, tak jsem mlčet nemohl. Občas je třeba se někoho zastat a někdy je k tomu nutné i pořádně zvednout hlas.

        V životě jsou chvíle, kdy je lépe mlčet. Táta mi kdysi zakázal lézt na sousedovu zeď. Já ho neposlechl a skončilo to rozbitým kolenem. Tatínek mi tehdy neřekl ani slovo výčitek. Věděl, že jsem za svou neposlušnost vytrpěl už dost.

        Pokud vím, že "je čas mlčení i čas mluvení", a dokážu rozpoznat, který z těchto dvou časů právě je, tak si mohu být jistý, že mi má "nevymáchaná ústa" nebudou přinášet zbytečné problémy. I tak jich mám dost.