Já nechci do blázní!

Někteří lidé nám do života vlétnou nezvaně jak velká voda a podobně to po nich vypadá, jakmile zase zmizí. Jiní přicházejí pomalu, nenápadně a po krůčcích. Když se pak podobně i vytratí, zůstávají na ně příjemné vzpomínky.

         Takovou milou a nenápadnou osobou byla Boženka. No, ona to pro mne původně Boženka nebyla. Nejdříve to byla stará paní od vedle, ve věku mých rodičů. Chvíli to trvalo, než se dostala do okruhu těch, kteří se nesmazatelně zapsali do mého života.

          Bydleli jsme vedle sebe deset let. Její manžel byl většinou trochu zamračený, ale nebyl to zlý člověk. Ona se zase skoro pořád usmívala a měla neskutečný smysl pro humor. Když se později u nás pravidelně stavovala za mou ženou na něco sladkého s trochou bílé kávy, ozýval se z obýváku často smích.
Po deseti letech se naše cesty rozešly. Ona v té době už byla sama a my jsme se stěhovali na mou další štaci. Když se to dověděla, bylo na ní poznat, jak moc ji to zasáhlo. Jednoho dne se nás zeptala: „Nevzali byste si mne s sebou?“ V první chvíli jsem si myslel, že žertuje, ale ona to myslela vážně. Jenže by to stejně nešlo, protože do našeho malého bytu by se čtyři lidé nevešli.

          Nadešel den stěhování. Tekly nám slzy a okolo srdíčka jsme cítili zvláštní bolest. S manželkou si pak telefonovaly, ale jednoho dne telefon nezvedla. Její zdravotní stav se zhoršil natolik, že už nezvládala domácnost a musela do domova důchodců. Minulý týden nám došla zpráva, že její srdíčko dotlouklo.
Ve chvíli, kdy jsem četl tu smutnou zprávu, jsem si vzpomněl na jednu z historek, které vyprávěla mé ženě. Její malý syn měl zdravotní problémy a dětský lékař rozhodl, že musí jet do lázní. V tom momentě se ozval jeho pláč a do toho stále dokola opakoval: „Já nechci do blázní! Já nechci do blázní!“ Nechápal, proč se všichni okolo smějí, když on má takový žal.

          Na Božence jsem vedle smyslu pro humor nejvíc obdivoval její ohleduplnost. Měla neskutečné umění empatie. Jednou se bavily s mou ženou na zahrádce. Když viděla, že přijíždím domů, hned jí došlo, že se vracím z delší služební cesty. „Bohunko“, oslovila mou ženu, „dopovíme si to jindy. Běžte domů, určitě si s manželem máte o čem povídat.“ A jiskra v jejím oku prozrazovala, jaké „povídání“ měla tato téměř devadesátiletá sousedka na mysli.
Boženka už nám žádnou další humornou příhodu nepoví. Mohu na ni už jen vzpomínat. A protože byla upřímná křesťanka, smím se těšit na to, že se s ní jednou zase uvidím.

          Jak už jsem psal v úvodu, tahle původně úplně cizí žena vstoupila do mého života a velice ho obohatila. Stala se součástí velké rodiny mých dobrých přátel. Bože, díky za ni.