Hodnotu našim činům dává pohnutka

Ježíš pozoroval, jak bohatí vhazují své dary do chrámové pokladnice... (evangelium podle Lukáše 21,1)

Jeruzalém je plný poutníků, kteří přišli, aby prožili Velikonoce v blízkosti chrámu. Mnozí z nich také přinášejí dary na údržbu místa, které se stalo centrem židovské bohoslužby. Někteří dávali méně, jiní více. Ježíš se zastavil kousek od chrámové pokladnice, do které lidé dávali to, co přinesli.
     Pozoruje a sleduje nejen to, co lidé dělají, ale zajímá ho i jejich motivace. Vidí boháče, kteří přicházejí a dávají tak, aby to každý viděl. Touží po obdivu druhých a po uznání těch, kteří si všimnou, jak velký dar přinášejí.

     Jenže Bůh naše dary nepoměřuje podle toho, kolik toho přinášíme. Důležitější je pro něj pohnutka, s kterou to děláme. Při dávání totiž často zapomínáme, že on nic z toho, co mu přinášíme, nepotřebuje, protože mu vše patří. David ve svém žalmu píše: „Hospodinova je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.“ (Žalm 24,1)

     Při čtení tohoto textu si říkám, zda mohu dát Bohu něco, co on vlastně nemá, když mu vše patří. Napadá mne jen jedno – mohu projevit svou vděčnost za vše, co od něho dostávám.
     Bůh mé dary nepotřebuje. Tak proč mám dávat? Je to prosté – Stvořitel mne tím vychovává a chrání před sobectvím. Učí mne vidět potřeby jiných lidí a navíc mi tím i umožňuje, abych se mohl podílet na tom, co by klidně zvládl i beze mne.

     Dáváním a službou nic neztrácím, ale mnohem více toho sám získávám. Pokud to dělám jako projev vděčnosti vůči Bohu, nemusí o tom nikdo vědět. Stačí mi jistota, že to ví Bůh.

(Další díl seriálu "Novozákonní rezonance" inspirovaný evangeliem podle Lukáše.)