Exkurze do nebe

Rád vzpomínám na různé exkurze, které jsem zažil jako žák základní a později i střední školy. Nejen, že jsme se ten den neučili, ale ještě jsme mohli vidět něco z praxe. Dnes vás chci pozvat na malou exkurzi do nebe.

V diskuzi pod článkem "Bůh je sadista a masový vrah" jsem jednomu z diskutujících napsal: "Bůh nabízí život ve svém království každému, ale vezme do něj jednou jen toho, kdo o věčný život s ním stojí. Nebojte, když chcete žít jen těch osmdesát až sto let tohoto života, on Vám nebude násilím nutit jeho prodloužení."
O něco později mi ve stejné diskuzi jiný diskutující napsal: "Mohu se zeptat, jak si představujete to prodloužení života, t.j. život, který nabízí Bůh ve svém království? Když by se chtěl člověk rozhodnout zda ano či ne, měl by mít nějakou představu "do čeho jde" (obrazně řečeno). Zatím jsem se nikde nedopátral nějakého nástinu. Děkuji za odpověď." Slíbil jsem mu, že místo krátké odpovědi raději na tohle téma napíšu článek.

Pokud chceme v Bibli zjistit, co říká o kvalitě života v Božím království, nejvíce se dovíme v prvních dvou a posledních dvou kapitolách téhle knihy.
První dvě kapitoly knihy Genesis popisují život v ráji. Bůh nejprve připravil příjemné prostředí a pak stvořil muže a ženu, kteří měli společné jméno Adam. Dal jim základní rady do života, požehnal jim a slíbil, že pokud budou chtít, bude se s nimi pravidelně setkávat. Vše ale narušil hřích...

Poslední dvě kapitoly knihy Zjevení Jana popisují už samotné Boží království i jeho hlavní město, kterým bude Jeruzalém, který sestoupí z nebe. Jan toto vše viděl v obrazech, které mu ukázal Bůh. Když se pokusil vše zachytit, měl problém, protože viděl něco, pro co neexistovaly vhodné termíny. Materiály, ze kterých bylo město vystaveno, neznal. A tak vše popsal obrazně použitím toho nejdražšího, co znal.

Protože jsem vyrůstal v křesťanské rodině, setkával jsem se s obrazem Božího království už od svého dětství. Nejdříve jsem měl rád vyprávění o "zlatém městě", které mělo dvanáct perlových bran. Rád jsem poslouchal Janovo vyprávění: "Hradby jsou postaveny z jaspisu a město je z ryzího zlata, zářícího jako křišťál. Základy hradeb toho města jsou samý drahokam: první základní kámen je jaspis, druhý safír, třetí chalcedon, čtvrtý smaragd, pátý sardonyx, šestý karneol, sedmý chrysolit, osmý beryl, devátý topas, desátý chrysopras, jedenáctý hyacint a dvanáctý ametyst. A dvanáct bran je z dvanácti perel, každá z jediné perly. A náměstí toho města je z ryzího zlata jako z průzračného křišťálu." (Zjevení 21,8-21)

Když jsem se později naučil číst, objevil jsem rozměry tohoto města, o kterých Jan napsal: "Město je vystaveno do čtverce: jeho délka je stejná jako šířka. Změřil to město, a bylo to dvanáct tisíc měr. Jeho délka, šířka i výška jsou stejné." (Zjevení 21,16) Tehdy jsem používal Kralický překlad Bible, ve kterém byl jako délková míra použit "hon". Ten měl, podle různých pramenů, délku v rozmezí 120 až 200 metrů. A tak mi vyšlo, že město má minimální rozměry 1 488 x 1 488 kilometrů, takže je větší než Česká republika. To, co mne na tomto zjištění fascinovalo nebyla délka a šířka města, ale jeho výška. Současná nejvyšší budova světa v Dubaji má výšku 828 m. Abychom dosáhli výšky nového Jeruzaléma, museli bychom na tuto Dubajskou chloubu postavit ještě 1796 stejných mrakodrapů.

Jenže roky šly dál a já najednou zjišťoval, že se pro mne stává důležitějším něco jiného, než "zlaté město". Jan také napsal: "A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu s očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude - neboť co bylo, pominulo." (Zjevení 21,3+4)
Byla to doba, kdy mi umřel dědeček a já si poprvé uvědomil, že smrt je něco, bez čeho bych se raději obešel. V té době jsem si také začal všímat, že moje maminka je nemocná a má velké bolesti. Tak velké, že občas vstávala se slzami v očích. Tehdy jsem se začal víc těšit na to, že v Božím království už slzy, bolest a smrt nebudou.

Pak jsem objevil další rozměr Božího království. Paradoxně v textu, který jsem už dávno znal. Prorok Izajáš zaznamenal slib, který dal Bůh každému, kdo touží po životě v lepším světě: "Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi...
Vystavějí domy a usadí se v nich, vysázejí vinice a budou jíst jejich plody. Nebudou stavět, aby se tam usadil jiný, nebudou sázet, aby z toho jedl jiný. Dny mého lidu budou jako dny stromu. Co svýma rukama vytvoří, to moji vyvolení sami spotřebují. Nebudou se namáhat nadarmo a nebudou rodit pro náhlý zánik...
Vlk a beránek se budou pást spolu a lev jako dobytek bude žrát slámu, hadu však bude potravou prach. Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře," praví Hospodin. (Izajáš 65,17-25)
V dětství jsem si u tohoto textu představoval, jak si budu hrát se lvem nebo tygrem. Kamarádka jako malá zase snila o tom, že bude sjíždět po krku žirafy. A když jsem vyrostl, najednou jsem si všiml, že v Božím království bude práce. Práce, která bude mít smysl. Nově postavený dům nezničí povodeň a sad nespálí mráz...

Mohl bych toho napsat ještě víc. Těším se na to, že v nebi nebudu potřebovat tlumočníka, protože Bůh také řekl: "Nespatříš... jazyka, jemuž rozumět nelze." (Izajáš 33,19)

Dřív jsem říkával, že prvních tři sta let se v nebi budu stále jen vyptávat. Mám spoustu otázek a těším se, že mi je Bůh všechny zodpoví. Ale jak poznávám "nekonečný vesmír", docházím k závěru, že mi ta tři století nebudou stačit.

To nejdůležitější, co jsem objevil, je v textu, který jsme už dnes četli: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi..." (Zjevení 21,3+4) Těším se, až se s Bohem setkám tváří v tvář. Těším se na chvíli, kdy mi Bůh z mé tváře setře poslední slzu. Bude to chvíle, na kterou se těšil už Adam s Evou, když museli pro svůj hřích opustit ráj. Stejně tak se na tento okamžik těšil i Jan, který nám zaznamenal většinu toho, co o nebi víme.

Když jsme jednou byli na exkurzi v pardubické Tesle, náměstek, který nás provázel, na závěr říkal: "Viděli jste jen malý kousek z toho, co se u nás děje. Pokud chcete poznat víc, tak se k nám po maturitě přihlaste."

Podobné je to i s naší dnešní exkurzí do nebe. Pokusil jsem se vám ukázat alespoň část toho, s čím se tam jednou setkáme, pokud se rozhodneme přijmout Boží pozvání.

Babička jednou vzpomínala na příhodu s mým bratrem Jirkou. Vyprávěla mu tehdy o krásách Božího království. O tom, že jeho brány jsou zatím otevřené pro každého, kdo touží po takovém domově.
Když skončila, Jirka seskočil z jejího klína, běžel ke své postýlce. Vytáhl malý kufřík, který pod ní měl schovaný a začal do něj skládat své věci.
"Jirko, co to děláš?" ptala se ho babička.
"Babičko, už musíme jít. Aby nám nezavřeli nebeské brány!"
"Jurášku, už je večer a venku je tma. A musíme počkat na maminku, tatínka a Pavla, přece bys nechtěl být v nebi bez brášky."
Jenže vnouček říká: "Babi, o maminku s tatínkem a bráchou se neboj. Oni nás dohoní na motorce!"

A tím naše dnešní exkurze do nebe končí. Pokud chcete poznat víc, musíte se tam vydat sami. Ježíš, vládce nebeského království říká: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout." (Matouš 11,28) Přeji šťastnou cestu.