Dě-da nebo dědek plesnivý

Blíží se jaro a s ním doba, kdy se do ulic vyrojí spousta lehce přioděných slečen a dam. A tak se možná my, co jsme většinově orientovaní, od těch krasavic zase dočkáme nějakého nelichotivého komentáře.

     Vloni jsem jel ráno k lékařce. Na zastávce přistoupila celá třída budoucích číšnic. Nevím, jak dobré už byly na place, kolik talířů by dokázaly donést až na stůl hostů, ale oblečené byly skoro jako do hospody, která láká hosty nápisem „obsluha nahoře bez“.
Bylo se na co dívat a tak moje oči po chvíli na trochu delší okamžik spočinuly v místech odhalujících vnady dobře vyvinuté studentky, která si toho byla vědoma.
Její spolužačka, která v tomto směru nebyla tak obdarovaná, najednou pronesla: „Podívej se, jak čumí, dědek plesnivý!“ Její slova mne vrátila do reality. Uvědomil jsem si, že má pravdu. V jejich věku bych se hodnotil stejně.

     Vlastně jsem dopadl ještě dobře. Pár dnů před tím jsem jel v Praze metrem. Nastoupila i dívčina v minisukni. Sedla si proti mladému klučinovi a odhalila mu i to, co možné naživo viděl poprvé v životě. Zíral na její rozkrok a nebyl schopný přestat. Dívčina si ho vychutnávala. Když viděla, jak se mu zrychluje krevní oběh, pronesla na celý vůz: „Co čumíš, úchyle!“ Podle pohledů ostatních cestujících ale tím „úchylem“ byla spíše ona.

     Věkem jsem už dědek a vlasy mám „plesivé“. Proto mne nepřekvapil komentář oné budoucí číšnice v šalině. Mladou holku nemůže těšit, když na ni civí plesnivý děda. Možná tak před čtyřiceti lety by ji můj zájem o její vnady potěšil, ale teď?

     Jako dědek bych se tou realitou mohl trápit, ale je tu druhá možnost. Zaměřit se na radosti, co ti mladší neznají. Pro mne je to momentálně naše vnoučka. Brzy bude mít rok a spolu s celou naší rodinou sledujeme, jak se stále učí něco nového.
Je velice šikovná a v jejím rozvoji jí pomáhají ještě šikovnější rodiče. Je radost sledovat, jak rychle se učí a co všechno již umí. Těším se, že už brzo bude chodit.
Pomalu se jí začíná rozvazovat jazýček a přibývá slůvek, která zvládá. Není to tak dávno, co se ne mne podívala a řekla: „Dě-da.“ A já si v té chvíli znovu s radostí a vděčností uvědomil, jaký dar jsme od Pána Boha v té malé osůbce dostali.

     Při pohledu na ty spoře oděné slečny a dámy si uvědomuji, že jsem dědek plesnivý. To není příjemné zjištění a není snadné si to přiznat. Jakmile ale slyším to „dě-da“, zjišťuji, že mám stále dost důvodů k tomu, aby mne život bavil a abych si užíval radosti, o kterých se těm mladým může jenom snít.