Dobrá zpráva o zlu

Do velké akciové společnosti nastoupil mladý ambiciózní pracovník. Říkejme mu třeba Světlan. Byl velice schopný a tak ho čekala raketová kariéra. Navrhl několik zlepšení, která pomohla zvýšit cenu akcií. Byl velice schopný manažer. Všichni k němu vzhlíželi s úctou a obdivem.

Pak si mezi zaměstnanci začal svou pozici upevňovat občasnou kritikou samotného generálního ředitele, který podle něho není tak schopný, spravedlivý a férový, jak vypadá... Ukazoval na jeho domnělé chyby a často říkal, že on by to dělal jinak. Když mu chyběly argumenty, nějaké si vymyslel. Brzy se o něm začalo mluvit jako o nástupci nejvyššího šéfa firmy. Bylo vidět, že mu takové zprávy dělají dobře. Už dopředu sliboval budoucím podřízeným prémie a akcionářům solidní dividendy.
Pak přišel den, kdy se mělo na valné hromadě rozhodnout, zda konečně zasedne v tom vysněném šéfově křesle. Zpočátku to vypadalo nadějně. Dostal hlasy mnoha akcionářů. Nakonec ale prohrál. Jeho protivník dostal hlasy dvou třetin akcionářů, on jen jedné.
Druhý den si ho pan ředitel pozval na kobereček. Před celým vedením firmy mu oznámil, že celou dobu věděl o jeho kritice i pomluvách, které šířil. Světlan čekal okamžitý vyhazov. Místo toho přišla nabídka: "Světlane, dám vám ještě jednu šanci. Pošlu vás řídit naši filiálku. Tam budete mít možnost ukázat, jak by to vypadalo, kdybyste řídil celou akciovou společnost."
Hodně lidí to mělo řediteli za zlé. Chtěli, aby Světlana okamžitě propustil. On ale věděl, že zhruba stejná část podřízených by takové jednání chápala jako osobní mstu. No a poslední část zaměstnanců zatím nemá jasno, na čí straně je pravda. Zda ji má Světlan nebo jejich šéf.
Světlan si sbalil vše potřebné a během týdne už byl ve své filiálce. Zdálo se mu, že má skvělou budoucnost. Je svým vlastním pánem a tak může začít po svém. První měsíce se vypadalo, že právě Světlanova filiálka bude úspěšnější, než všechny ostatní. Vybral si svůj řídící tým. Tvořili ho sami dobří kamarádi, kteří mu už v minulosti prokázali dobré služby, když mu pomáhali se šířením jeho buřičských myšlenek.
Po nějaké době se situace ve filiálce začala zhoršovat a pak šlo vše ráz na ráz. Nové vedení udělalo několik špatných rozhodnutí a filiálce hrozil krach. V té chvíli zasáhl generální ředitel. Svolal valnou hromadu akcionářů, na kterou pozval i své podřízené. Valná hromada jednomyslně přijala jeho návrh na odvolání celého vedení filiálky. Se schválením akcionářů pak odvolané vedení nahradil lidmi, kteří měli podobný pohled na řízení firmy jako on.

"Kde se vzalo zlo?" Tato otázka nedá spát spoustě lidí. Navíc na ni navazují další a další otázky. Například: "Proč už Bůh zlo dávno nezničil? Bude tu zlo věčně?..."
Pokud se chci dovědět, co říká Bible o existence zla, musím ji číst velice pozorně. Zlo totiž není hlavní téma Bible. Ta byla napsána proto, abych díky jejím příběhům mohl poznat, jaký je můj Bůh. Autoři Bible považují zlo za cizopasníka, který parazituje na dobru.

Při čtení Bible bych tedy neměl zapomínat na to, že její hlavní postavou je Bůh. V první části Bible, která má název Starý zákon, vystupuje tento Bůh nejčastěji pod jménem Hospodin. Ve druhé části, s názvem Nový zákon, je zpráva o Bohu, který se stal člověkem a žil na naší Zemi. Tento Bůh, žijící mezi lidmi, má jméno Ježíš.

V době, kdy se Ježíš pohyboval po naší planetě, dostával často otázku, jak to s tím zlem vlastně je. Odpověděl následujícím příběhem: "Bůh je jako dobrý hospodář, který zasel na své pole dobré semeno.
V noci, když lidé spali, hospodářův nepřítel rozhodil mezi pšenici semeno plevele.
Když vyrostlo obilí a s ním i plevel, přišli služebníci za hospodářem a řekli mu: ´Vždyť jsi zasel dobré semeno, kde se tedy vzal plevel?´
´To udělal nepřítel!´odpověděl.
´My půjdeme a vyplejeme to pole,´nabídli se.
On jim na to odpověděl: ´Ne, to nedělejte. Spolu s plevelem byste mohli snadno vytrhnout i pšenici. Necháme obojí vyrůst a při žních řeknu žencům, aby vybrali plevel a spálili ho a pšenici dali do mé stodoly.´" (Matoušovo evangelium 13. kapitola)
Podle Ježíše za zlo na naší planetě může bytost, kterou ve svém vyprávění nazval nepřítelem. Když Bůh zasévá dobro, přichází také nepřítel, který pod rouškou tmy plnými hrstmi zasévá zlo.

Jenže, kde se vzal ten nepřítel? Kdo to je a odkud pochází? Zajímavé informace o tom přináší dva autoři, jejichž knihy jsou součástí Starého zákona - první části Bible.
Prorok Izaiáš ve svém proroctví popisuje tohoto nepřítele na obrazu babylónského krále. Babylón byl v té době hlavním nepřítelem Židů. Proto prorok použije obraz babylónského krále k popisu Božího nepřítele: "Jak jsi spadl z nebe, třpytivá hvězdo, jitřenky synu! Jak jsi sražen k zemi, zotročovateli pronárodů! A v srdci sis říkal: ´Vystoupím na nebesa, vyvýším svůj trůn nad Boží hvězdy, zasednu na Hoře setkávání na nejzazším Severu. Vystoupím na posvátná návrší oblaků, s Nejvyšším se budu měřit.´ Teď jsi svržen do podsvětí, do nejhlubší jámy!" (Izaiáš 14,12-15) Podle Izaiáše je nepřítelem bytost, která má původ v nebi. To je šokující zjištění – dobro i zlo pochází z nebe. Původcem zla je nebeská bytost.

Co o této bytosti díky Bibli víme? Podívejme se, co o ní napsal prorok Ezechiel: "Byl jsi zářivý cherub ochránce, k tomu jsem tě určil, pobýval jsi na svaté hoře Boží, procházel ses uprostřed ohnivých kamenů, na svých cestách jsi byl bezúhonný ode dne svého stvoření, dokud se v tobě nenašla podlost...
Množstvím svých nepravostí... ...jsi znesvětil své svatyně. Způsobím, že ze tvého středu vyšlehne oheň a stráví tě, pohodím tě na zem jako popel před očima všech, kdo tě spatří. Všude mezi lidmi, kde tě znají, strnou nad tebou v úděsu, staneš se odstrašujícím příkladem, zanikneš navěky." (Ezechiel 28,14+15-18+19)
Božím nepřítelem je cherub, bytost, která má svůj původ mimo naši planetu. Byl stvořen Bohem, aby se pohyboval v Boží blízkosti. Pak se stalo něco nepochopitelného. V srdci dokonalé bytosti se objevila touha po něčem, co stvořená bytost nemůže nikdy dosáhnout. Touha stát se Bohem – být vládcem celého vesmíru. (V jedné z dalších kapitol si řekneme, proč to není možné.)

Tato kdysi dokonalá bytost, nyní Boží nepřítel, má v Bibli mnoho jmen. Od původního jména – Jitřenka, přes anděla až po jména, která výstižně charakterizují změnu, která u něj nastala. Boží nepřítel je pak také nazýván hadem, drakem, ďáblem nebo satanem. V tomto seriálu budu nejčastěji používat termíny satan a ďábel.

Jenže, jak je možné, že v srdci dokonalé bytosti, žijící v dokonalém a bezhříšném prostředí, vzniklo zlo? Neudělal Bůh při stvoření satana nějakou chybu? Není to nakonec jeho vina?
Jedny prázdniny jsem prožil se svým českým dědečkem. Bral mne s sebou na hřiby, učil mne pytlačit v rybníku, také jsem si u něj poprvé v životě vystřelil ze vzduchovky. Pro malého kluka ideální prázdniny.
Jednou jsme se vrátili z návštěvy dědova kamaráda, ne které mne učili mastit mariáš. Byl čas oběda a tak jsme se těšili na nějakou dobrotu od babičky. Na stole ale místo oběda ležel lístek: "Dědo, musela jsem odjet k sestře. Vrátím se zítra. Na oběd si otevřete nějakou konzervu.
Děda ve spíži našel hovězí ve vlastní šťávě a také zavařené okurky. Pak vytáhl z kapsy křivák, nejdřív nakrájel chleba a pak jím otevřel konzervu. Když jsme pojedli, prohlásil, že jde na chvíli do hospody, ať si zatím hraji na zahradě.
Ta chvíle se nějak protáhla a když se začalo stmívat, dostal jsem hlad. Napadlo mne, že se podívám po nějaké konzervě. Našel jsem sardinky. Jenže jsem nikde nemohl najít otvírák. Na zrcadle ale ležela dědova břitva. Překvapilo mne, jak krásně s ní šly ty olejovky otevřít. Pojedl jsem a šel spát.
Druhý den ráno se chtěl děda oholit. Neoholil se. Břitva byla tak tupá, že už nešla nabrousit. Čekal jsem tehdy výprask, ale protože si dědeček byl vědom toho, co by mu babička řekla, kdyby zjistila, že jsem byl celé odpoledne sám, zatímco on v hospodě mastil mariáš, neřekl ani slovo...

Satan nebyl stvořen k tomu, aby vládl vesmíru. Byl stvořen, aby byl takovým vesmírným poslem dobrých zpráv, proto měl původně jméno Lucifer, což v  češtině znamená něco jako nositel světla – Světlonoš. Když se pokusil uchopit vládu ve vesmíru, dopadl jako ta dědečkova břitva, když jsem s ní otevřel sardinky. Už nebyl dobrý ani k tomu, aby nosil dobré zprávy.

Díky Bibli víme, že zlo má původ v nebi. Narodilo se v srdci jedné z nejkrásnějších bytostí celého vesmíru. Vzniklo kousek od Božího trůnu. To není radostné zjištění. Spíše naopak.

Při přemýšlení o tom, co říká Bible o vzniku zla, mne kdysi napadlo, zda nakonec Bohu to zlo nepřeroste přes hlavu. Bylo to v době, kdy jsem četl knihu o Adolfu Hitlerovi. Když začínal politickou kariéru, všichni se tomuto malíři pokojů smáli. O pár let později se před ním třásli nejen všichni Němci, ale i celá Evropa. Nemůže se něco podobného stát i Bohu? Nepřipraví ho satan nakonec o jeho trůn?
Před chvílí jsem citoval dva starozákonní proroky. Oba dva, přestože píší o zle a jeho původci, přinášejí i radostnou zprávu. Jejich popis končí sdělením, že zlo i jeho původce nebudou existovat věčně. Přijde chvíle, kdy satana sežehne oheň, který vyšlehne z jeho středu a zcela ho pohltí. Zůstane z něho jen popel.

Už mnohokrát jsem dostal otázku, proč jsem právě křesťan. Proč nejsem třeba žid, muslim nebo buddhista? Určitě je to i díky tomu, že jsem se narodil v křesťanském prostředí. Ale svůj díl na tom má i zjištění, že jen biblické křesťanství učí, že zlo tu kdysi nebylo, teď tu je a jednou zase zanikne a nebude. Zlo je podle Bible cizopasník, kterého se vesmír jednou zbaví. Zlo je podle mého Boha něco, co do normálního života nepatří. Toto poznání je jedním z důvodů, proč jsem křesťan!"

V souvislosti se zlem dostávám často ještě jednu otázku: "Pokud vůbec je nějaký dobrý a spravedlivý Bůh, proč to zlo už dávno nezničil?" Také jsem si tuto otázku kdysi kladl. Myslel jsem si, že první chybu, kterou Bůh udělal, bylo to, že satana vůbec stvořil. A tou druhou chybou je to, že ho nezničil hned, jak se v jeho nitru objevil první náznak zla.
Jenže, pak jsem v Bibli narazil na zvláštní výrok: "Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy..." (Římanům 3,22-23) Díky těmto slovům jsem si uvědomil, že ani já nejsem bez chyby. V té chvíli mne napadlo: "Kdyby se Bůh rozhodl zničit všechno zlo, jak bych dopadl já? Jsem už dobrý? Absolutně?" Najednou jsem si uvědomil, jak je i v tom, že Bůh okamžitě nezničil zlo, projev Boží lásky. Bůh mne miluje a proto ještě nezničil zlo a všechny, kdo se na něm podílí, protože to by musel zničit i mně.

V Ježíšově příběhu chtěli hospodářovi služebníci zničit plevel hned, jak zjistili, že roste na poli, kde měla růst jen pšenice. Jejich pán jim to ale nedovolil. Řekl jim: "Ne, to nedělejte. Spolu s plevelem byste mohli snadno vytrhnout i pšenici. Necháme obojí vyrůst a při žních řeknu žencům, aby vybrali plevel a spálili ho a pšenici dali do mé stodoly." Až dozraje pšenice, bude uložena do stodoly a plevel spálen. Až na naší zemi dozraje dobro, stane se součástí Božího království a zlo bude jednou provždy zničeno a už se nikdy nevrátí.

Zkus dnes na chvíli připustit, že tato biblická zpráva může být pravdivá. Pokud tomu tak skutečně je, pak se jednou celý vesmír zase vrátí do stavu, v jakém byl až do vzniku zla.

Pokud připustíš, že by to vše mohla být pravda, zkus si najít chvíli času a přemýšlej, zda bys chtěl žít v prostředí, kde už nebude zlo, kde nebude bolest, smrt a ani loučení. A jako inspiraci pro toto přemýšlení ti nabízím následující citát z knihy Velké drama věků: "Velký spor mezi dobrem a zlem skončil. Není už hříchu ani hříšníků. Celý vesmír je čistý. V celém nezměrném stvoření vládne soulad a štěstí. Od Boha, který všechno stvořil, proudí život, světlo a štěstí do všech stran nekonečného prostoru. Od nejmenšího atomu až po největší vesmírná tělesa, všechno živé i neživé, v nezkalené kráse a dokonalé radosti hlásá, že Bůh je láska." (E.G.Whiteová, Velké drama věků str. 437)

Úvod série "Co když bible nelže": A co když je to pravda?