Co ukáže Boží rentgen?

Jednou v zimě nás naše učitelka kreslení vzala ven. Měli jsme si vzít čistý list bílého papíru. Ještě ve třídě se nás ptala, jestli je ten papír opravdu čistý a bílý a my ji svorně tvrdili, že ano.

Pak jsme vyšli ven, kde právě padal první sníh. "A teď položte papír na sníh." Poslechli jsme a divili se. Na tom sněhu už se nám ten papír nezdál tak bílý. Vypadal nějak šedivě, ušmouraně.

Něco podobného prožil apoštol Pavel. Jako mladý farizeus se domníval, že žije vzorně a dodržuje vše, co Bůh nařizuje. Byl si jistý svou bezhříšností. Ve své svaté horlivosti začal pronásledovat křesťany, kteří si dovolili tvrdit, že  jejich galilejský učitel je nejen Mesiáš, ale dokonce i Bůh.

Takové rouhání Pavel nemohl připustit. Nakonec se vydal do Damašku, aby i tam udělal pořádky a přísně potrestal všechny Židy, kteří uvěřili v Ježíše. Kousek od tohoto města se stalo něco mimořádného. Najednou ho obklopila zář, které se nevyrovná ani polední slunce a pak uslyšel hlas: "Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?" (Skutky 9,4) V té chvíli se poprvé setkal s Ježíšem. Už si nepřipadal tak dokonalý, jako před chvílí.

Své pocity popsal i v dopise do Říma: "Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?
Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!
A tak tentýž já sloužím svou myslí zákonu Božímu, ale svým jednáním zákonu hříchu." (Římanům 7,24-25)

Před pár lety jsem četl knihu "Byl jsem dokonalý" od George Knighta. Autor v ní popisuje svou zkušenost: "Paradox mé dokonalosti byl v tom, že čím více jsem o své dokonalosti přemýšlel, tím více jsem se soustřeďoval na sebe. Ovšem nebyl jsem soustředěn jenom na sebe. Bez přestání jsem usiloval o něco vyššího a současně jsem byl stále více a více kritický vůči těm, kteří nedosahovali mojí "vysoké úrovně"...  Čím vytrvalejší a tvrdší jsem se snažil být vůči sobě, tím jsem byl horší. To byl paradox mojí dokonalosti. Na své cestě k dokonalosti, kdy jsem chtěl plně zjevovat povahu Kristovu, jsem se stále více a více přibližoval k povaze ďáblově... Musím přiznat, že jsem se stal pro druhé obtížným člověkem." (Str. 71-72)

Touha po dokonalosti nakonec autora odvedla na šest let od Boha. Šest let odmítal naslouchat Bohu. Jednoho dne ale uslyšel, jak mu Bůh říká: "Jiří, tys byl adventistou, ale nebyl jsi křesťanem. Znal jsi všechny možné nauky, ale neznal jsi mne." Sám o tom pak píše: "Setkal jsem se s Ježíšem a můj adventismus byl překřtěn na křesťanství." (str.72)

Podobný problém neměl jen Pavel a nemají ho jen adventisté. Setkává se s ním každý, kdo chce brát Boha a jeho slovo vážně. Sám jsem si tím musel také projít.

Proto jsem rád, že i Pavel volá: "Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!" Když se postavím vedle Ježíše, světlo jeho svatosti je jako rentgen. Odhalí zlo, které se skrývá v mém nitru. A pokud mu to dovolím, tak také začne s léčbou mého srdce, které je nemocné hříchem.