Chci si povídat

Znáte někoho, kdo je úplně sám? Někoho, kdo nemá nikoho, kdo by si s ním popovídal? A co vy, máte někoho, komu můžete říci úplně vše? Možná to pro někoho bude překvapivá informace, ale nejvíce opuštěných lidí, kteří si nemají s kým povídat, je ve velkoměstech.

Byl jsem tehdy mladý kazatel. V nemocnici jsem navštívil stařenku, která patřila do mé církve. Rakovina jí rychle ubírala síly. Po půl hodině jsem viděl, že už začíná být unavená. Pomodlil jsem se s ní a chtěl odejít. V tom jsem uslyšel: "Spěcháš moc?"

Trochu mne to překvapilo. Vypadala unaveně a já měl pocit, že si chce chvíli zdřímnout. "Ne, mám ještě čas. Co potřebuješ?" odpověděl jsem.

"Víš, vedle v pokoji leží paní. Je tu už víc jak půl roku a nikdo ji nikdy nenavštívil. Nechtěl by ses za ní na chvíli stavit?" Potěšilo mne, že ve chvíli, kdy se jiní starají jen sami o sebe, dokáže myslet na opuštěnou starou paní, kterou nikdy v životě neviděla. Jen o ní slyšela od sester, které té "věčně ubrblané babky" z vedlejšího pokoje už měly plné zuby.

"Dobře, stavím se za ní", řekl jsem jí s úsměvem. "Mám se tu pak ještě vrátit a říci ti, jak jsem dopadl?" Odpověděla, že ne a začala usínat.

Lidí, kteří zůstávají sami, přibývá. Samota je ubíjí a oni touží po někom, s kým by si mohli povídat o tom, co zrovna prožívají. O svých bolestech, o strachu z umírání...

V Beskydech žila stařenka, která dřív navštěvovala mé církevní společenství. Jak roky přibývaly a ubývaly síly, došlo k tomu, že už v sobotu nemohla docházet na bohoslužby a zůstávala doma. Bydlela na samotě, k nejbližším sousedům to měla skoro pět kilometrů.

Pár přátel, s nimiž se dřív potkávala na bohoslužbách, se domluvilo, že jí každý týden někdo z nich navštíví. Zvláště v zimě to nebylo vůbec snadné. Museli jet hodinu autobusem a pak ještě pět kilometrů pěšky. Když napadlo více sněhu, byl z toho celodenní výlet.

Při jedné takové návštěvě dostala otázku: "Aničko, nebojíš se, když jsi tu tak sama?"
Její vrásčitá tvář se roztáhla do širokého úsměvu: "A kde jsi na to, Jirko, přišel, že jsem tu sama? Vždyť je tu se mnou Pán Ježíš. Hned jak se probudím, tak ho přivítám a pak mu povím vše, co mi zrovna běží hlavou. No, a potom si vezmu Bibli a čtu. Vždycky v ní najdu odpověď na to, co jsem mu říkala. Přes den si zpívám a večer si s ním zase povídám. Někdy přitom i usnu."
Většina lidí, když slyší slovo modlitba, se jen usměje. Modlení je přece něco, co nepatří do moderní doby. Co s modlitbou v době mobilních telefonů, Facebooku, Skype a dalších moderních vymožeností?

Podívejme se nejdříve na to, čím modlitba není. Možná na ni máme díky naší výchově a nebo špatným zkušenostem s věřícími zkreslený a pokřivený pohled.
Modlitba není monolog. Není to naučená básnička, jak by se nám mohlo zdát, když slyšíme vzorovou křesťanskou motlitbu "Otčenáš". 
Modlitba není mince, kterou vhodím do automatu na přání a poté mi vypadne to, co jsem si přál.
Modlitbou nezískávám žádné zásluhy.
O co jde při modlitbě?
Modlitba je rozhovor dvou bytostí, které k sobě mají blízko. Je to vzájemné sdílení emocí, které právě prožívám.
Je to rozhovor s někým, kdo mi rozumí a má mne rád. Proto je modlitba i vzájemným vyznáním lásky. Já Bohu říkám, jak ho mám rád a jak ho potřebuji. Bůh mi odpovídá - slovy Bible nebo prostřednictvím jiných lidí.

Líbí se mi slova proroka Zachariáše: Toto praví Hospodin zástupů, který mě poslal pro svoji slávu k pronárodům, které vás plenily: "Kdo se vás dotkne, dotkne se zřítelnice mého oka." (Zachariáš 2,12) Není to krásná odpověď na naše vyznání lásky? Když nám někdo ubližuje, Bohu to není lhostejné. Dobře o tom ví, protože naše bolest je i jeho bolestí.
Občas slýchám otázku: "Proč se modlíš, když Bůh ví co chceš říci dřív, než to vyslovíš?"
Dřív mne tahle otázka přiváděla do rozpaků. Dnes už ne.
Často navštěvují osamělé staré lidi. Jejich příběh slyším opakovaně při každé návštěvě. Přesto naslouchám znovu. Proč? Protože chci, aby se ten starý člověk, který má právě potřebu vyprávět, cítil bobře.

I Bůh je ochoten nám naslouchat stále dokola. Proč? Protože nás má rád a chce, abychom se s ním cítili dobře. Proto si dokonce přeje, abychom mu vyprávěli o tom, co právě prožíváme.

Když byli naši kluci malí, často mi bylo předem jasné, s čím za mnou přicházejí. Přesto jsem je nechal, aby mi to řekli. Chtěl jsem, aby se učili formulovat svá přání. Aby se učili rozlišovat, co skutečně potřebují, co si jen přejí a co by jim dokonce mohlo ublížit, kdyby to dostali.

Také Bůh nám dává při modlitbě možnost, abychom přemýšleli o našich touhách. O tom, zda skutečně potřebujeme to, za co ho prosíme. Často mi právě v době našeho rozhovoru s Bohem dojde nesmyslnost toho, co říkáme. A pokud ne, Bůh nás má tak rád, že nám to, co by nám ublížilo, raději nedá a ustojí i náš následný hněv.
A někdy nám dá i to, co nepotřebujeme. Jen tak, pro radost.
O čem můžeme v modlitbě mluvit?
To, co nám jde při modlitbě nejlépe, jsou naše prosby. Hovoříme s Bohem o svých touhách a přáních. A tak Bůh každé ráno ode mne slyší prosbu, aby chránil mou rodinu – manželku, děti, rodiče, sourozence s rodinami, strýce a tety... Také mu předkládám lidi ze svého církevního společenství. Poté své přátele. Myslím i na lidi, kteří jsou sami a nemají dokonce nikoho, kdo by se za ně modlil... Nakonec prosím Boha i za sebe. Za to, aby mi pomáhal zvládat mou práci. A když mám chvíli času, tak ho prosím i za inspiraci k psaní.

Každý večer ode mne Bůh slyší mé díky. Děkuji mu za vše, co jsem prožil. Také za to, že chránil mne i všechny, za které jsem ho ráno prosil. Musím přiznat, že večerní modlitba bývá většinou kratší, než ta ranní.
Občas se v noci probudím. Nejčastěji to bývá v době, kdy mne trápí nějaké obavy. To pak s Bohem probírám různé eventuality. Nakonec ale uznám, že nejlepší bude, když to vše, co mne trápí, předám Bohu. Pak se většinou uklidním a spokojeně usnu.

Jsou chvíle, kdy jsou hlavní náplní mých rozhovorů s Bohem emoce, které právě prožívám. Někdy radostné, jindy smutné. Někdy mám chuť svou modlitbu zpívat, jindy bych při ní nejraději plakal. V takové chvíli mívám pocit, že jsem schoulený v Boží náruči.

Zvláštní kategorií mých modliteb jsou ty, ve kterých Boha zasypu otázkami. Nejčastěji je to při čtení Bible, když narazím na něco, co mi není jasné. V takové chvíli si vzpomenu na dobu, kdy jsem od svého syna slyšel stále jen: "Tatínku, proč...?"

Lidé, kteří přicházejí do církve a jsou v ní noví, často říkají: "Já se ještě neumím modlit!" Mají totiž pocit, že u modlitby záleží i na tom, jak krásná slova používám. To je velký omyl. Bůh od nás neočekává recitaci básně. Přeje si, abychom při modlitbě byli přirození a na nic si nehráli. Netouží po vzletných slovech. Daleko víc si cení upřímnosti a otevřenosti.

Máte někoho, komu můžete říci vše? Já mám takové vrby dvě. Jednou je má máma, druhou manželka. Vím, že bych jim mohl říct vše. Vím, že nic z toho, co jim řeknou, nepoužijí proti mně. Vím, že jim mohu říct vše, ale přesto jim vše neříkám.
Proč? Ne, nemám před nimi žádné tajemství. Jednou se mi ale stalo, že jsem manželce řekl o jednom svém pracovním problému. Mně se v té chvíli ulevilo a pustil jsem vše z hlavy. Po třech dnech se žena k problému vrátila a já najednou poznal, že zatímco já byl v klidu, ona se tím tři dny trápila.
Pokud je něco, o čem si myslím, že by to mohlo manželce nebo mamince ublížit, tak jim to raději neřeknu. Nechci, aby se zbytečně trápily.

Jsem proto rád, že Bohu mohu říci vše. I to, co by mohlo ublížit někomu z mých nejbližších. Obdivuji Boží trpělivost, kterou se mnou má při mých modlitbách. Kdyby to bylo naopak, já bych tak trpělivý nebyl.
Rád bych vám o modlitbě něco ukázal i na biblickém příběhu, který je zapsán 1.knize Samuelově. Začíná vyprávěním o původu Samuela, autora tohoto svitku. Elkána, jeho otec, patřil k pokolení Efraimovců. Měl dvě ženy – Chanu a Peninu. Zatímco první žena mít děti nemohla, protože byla neplodná, Penina jich měla s Elkánou hned několik. Elkána i tak víc miloval Chanu.

Mezi oběma ženami bylo napětí, které vyvolávala Penina. Dokázala Chanu zraňovat svým ostrým a nevybíravým jazykem. Často připomínala její neplodnost, která v té době byla považována za důsledek hříšnosti.

Jednoho dne byl Elkána s rodinou v Šílu, kde byla Izraelská svatyně. Zatímco rodina hodovala, Chana odešla ke svatyni. Nechejme nyní Bibli, aby nám sama vyprávěla, jak to bylo dál: Zůstala stát nedaleko jejího vchodu, u kterého jako obvykle seděl kněz Élí. S hořkostí v srdci se Chana s pláčem modlila k Bohu a slibovala: "Ach, všemocný Hospodine! Prosím tě, pohlédni na zármutek a ponížení své služebnice, rozpomeň se na mne a pomoz mi. Odejmi ode mne, prosím, mou neplodnost a daruj mi syna. Jestliže mou prosbu vyslyšíš, slibuji, že ho na celý život zasvětím tobě do služby a na znamení toho, že je tvůj, mu nikdy neostříhám vlasy."
Zatímco se Chana tak usilovně a vroucně modlila, kněz Élí ji zpovzdálí pozoroval. Netušil, že Chana v duchu rozmlouvá s Hospodinem. Protože si všiml, že se její rty pohybují, ale neslyšel žádný hlas, pokládal ji za opilou.
Řekl: "Jak dlouho se tady ještě budeš v tomto stavu předvádět? Jdi se raději domů vyspat a víno nech vínem."
Chana však Élímu odpověděla: "Ach ne, můj pane, já nejsem opilá. Jsem pouze hluboce zarmoucená. Nezapíjela jsem svůj žal, ale přišla jsem Hospodinu předložit své trápení a prosím ho o pomoc. Neměj mi to za zlé a nepokládej mne za ženu, která neví, jak se má chovat. Vždyť jsem se zde ve svém smutku a tíživé beznaději jen pokorně a upřímně modlila."
"V tom případě je všechno v naprostém pořádku," omluvil se Élí. "Jdi klidně domů a už se netrap. Neboť Bůh Izraele ti jistě dá to, o co jsi ho tak naléhavě prosila."
"Ach, děkuji, Pane! Doufám, že na mne budeš vzpomínat jen v dobrém," řekla radostně Chana. Pak se s Élím rozloučila a odešla. Když se s novou nadějí v srdci vrátila ke stolu, dobře se najedla a na její tvář se opět vrátil úsměv. (1.Samuelova 1,9-18, Průvodce životem)

Jak už jistě tušíte, matkou Samuela, autora této biblické knihy, nebyla Penina, ale Chana. To on byl tím vyprošeným synem. Chana ho skutečně vychovala k tomu, aby sloužil Hospodinu. Její syn se stal důležitým článkem Izraelského národa té doby.

Bible neříká, jak dlouho Chana prosila Boha za syna. Přesto jsem přesvědčen, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že tuhle modlitbu uslyšel Hospodin poprvé v den, kdy tato žena zjistila, že je neplodná.
Bůh jí neodpověděl hned. Možná se na Boha zlobila, že mlčí. Přesto ho opakovaně žádala o syna. Bible mlčí i o tom, proč musela Chana tak dlouho čekat a snášet Peninino příkoří. Pokud ale sledujeme celý její příběh i příběh jejího syna Samuela, můžeme poznat, že během dlouhého čekání dozrála v dobrou matku. Dokázala svého syna vychovat tak, že se později mohl stát vůdcem celého národa.

Ani nás Bůh nevyslýchá vždy okamžitě. Pokud nám čekání na Boží odpověď bude připadat dlouhé, vzpomeňme si na Chanu. Umím si představit, jak z povzdálí sleduje Samuelovo dospívání. Pak se z jejího syna stal duchovní vůdce Izraele. Jsem přesvědčen o tom, že Chana denně děkovala Bohu za to, že jí dal Samuela v pravý čas.
Modlitba, rozhovor s Bohem, je úžasný dar, který Bůh nabízí každému z nás. Už nikdy nemusíme být sami. Je tu někdo, kdo si s námi chce povídat. Boha nikdy nezastihnu v situaci, kdy na mne nemá čas nebo nemá chuť si se mnou povídat. Nedívá se na Televizní noviny a ani ho netrápí, jak dopadne derby Sparta proti Slávii. Nesleduje Ordinaci v růžové zahradě ani další telenovely... Když k němu přijdu, není unavený ani mi nedává najevo, že má zrovna na práci něco důležitějšího.
Krátce po svatbě jsme leželi v posteli a já manželce vyprávěl něco, co v té chvíli pro mne bylo velice důležité. Jak jsem tak povídal, najednou se ozvalo pravidelné oddychování. Usnula. Já jí povídal tak zásadní věc a ona spí. Urazil jsem se a šel si sednout do křesla. Pak jsem s ní dlouho nemluvil.

Bůh není jako já. Neuráží se, když při večerní modlitbě usnu. Nevadí mu, když po náročném dnu své povídání zkrátím na větu: "Bože, nezlob se, ale jsem dnes strašně unavený." Popřeje mi dobrou noc a ještě mne během mého spánku chrání.

Na závěr chci ještě uvést něco, co je pro mne u modlitby velice důležité.
V jednom kázání jsem slyšel, že bychom Boha neměli zbytečně otravovat a zatěžovat maličkostmi. Prý má dost důležitější práce, než se třeba starat o to, abych našel místo na parkování.
V tom momentě to se mnou trhlo. Když občas jedu do Ostravy, tak se vždy modlím a prosím Boha, aby mi tam připravil místo, kde bych mohl zaparkovat. A teď najednou slyším, že je to špatně? Chvíli jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem tohle tvrzení odmítl a dál se modlím i za místo k parkování.
Nebojme se s Bohem řešit vše. Dokonce i takové maličkosti, jako je parkování. Já se ve svém životě naučil s Bohem mluvit o všem, co zrovna prožívám. Říkám mu všechna svá přání a pak nechávám na něm, co s nimi udělá.

A protože je dnešní díl seriálu "Co když Bible nelže?" o modlitbě, tak určitě neuškodí, když ho ukončíme "Modlitbou Páně":
"Otče náš, jenž jsi na nebesích,
buď posvěceno tvé jméno.
Přijď tvé království.
Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi.
Náš denní chléb dej nám dnes.
A odpusť nám naše viny,
jako i my jsme odpustili těm,
kdo se provinili proti nám.
A nevydej nás v pokušení,
ale vysvoboď nás od zlého." (Matouš 6,9-13)
Amen.

Další díl série "Co když Bible nelže?" najdete zde.