Charlie Hebdo: Hrdinové nebo hulváti

                  Po zveřejnění svého včerejšího článku "Allahu Abkar! Opravdu?" jsem dostal mail od někoho, kdo se představil jako pan Andílek. Ptal se, jak mohu považovat lidi z Charlie Hebdo za hrdiny. Chtěl jsem mu odpovědět, ale adresa, ze které mi psal, nebyla funkční.

                  Přesto si myslím, že ta otázka stojí za pozornost. Mají být oběti atentátu uctívány jako hrdinové? Zaujalo mne vyjádření Henri Roussela, zakladatele časopisu Charlie Hebdo. Opakovaně varoval zavražděného šéfredaktora Stephana Charbonniera, že překračuje meze a riskuje životy svých zaměstnanců.

                  Jak už jsem psal včera, jsem pro svobodu slova bez omezení. Je totiž těžké nastavit omezení tak, aby se z nich nakonec nestala cenzura. Tahle svoboda ale předpokládá, že společnost má nějakou morálku.

                  Časopis nevychází proto, aby za něco bojoval, ale aby vydělával. To je i případ francouzského Charlie Hebdo. V honbě za stále vyšším nákladem rostla míra nevkusu a urážek nejen hodnot muslimů, ale i těch, které jsou svaté křesťanům. Kořeny bychom možná mohli hledat už v době Velké francouzské revoluce.

                  A tak, jak je to s tím hrdinstvím? Zkuste si představit situaci, že jeden z redaktorů Charlie Hebdo je váš soused, několikrát týdně doma pořádá bujaré večírky, které se často táhnou až do rána. Vaše máma, lékařka, pracující jako neurochirurg, se potřebuje vyspat před složitou operací, která ji čeká. Ve dvě v noci zazvoní u souseda a požádá ho, aby se zklidnili. Přiopilý karikaturista ji ale pošle někam a zabouchne před ní dveře. O pár dnů později pak časopis otiskne karikaturu vaší matky plnou nevkusu a urážek...

                  Co vy na to? Necháte to jen tak? Dáte to k soudu? Nebo máte horkou krev, vezmete bejsbolovou hůl a večer si na toho hulváta počkáte? No a pokud jste islámský fundamentalista, tak možná vystřílíte celou redakci.

                  Chtěl jsem panu Andílkovi napsat, že lidé z Charlie Hebdo pro mne nejsou hrdinové, kteří by měli být oslavováni. Soudě podle karikatur, které jsem viděl v minulosti, je spíš považuji za hulváty, kterým není nic svaté. To však neomlouvá jednání teroristů, kteří vraždili ve jménu svého Boha.

                  Události v Paříži jsou jen důkazem platnosti lidové moudrosti, která říká: "Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne!" Svoboda slova mi nezaručí, že si mohu beztrestně říkat a psát, co chci. Pokud překročím nepsanou hranici vkusu a morálky, pokud tím co dělám, urážím někoho druhého, pak musím počítat s tím, že někdy narazím.

                  Ani smrt z rukou teroristy by z hulváta neměla dělat hrdinu.

Poslední článek k hrozbě, kterou představuje islamismus:
Alláh a svoboda