Bože, ty mi dáš píseň

         Čtyřicátý druhý žalm patří k těm, ve kterých se s námi David sdílí o své pocity ve chvílích, kdy musí delší dobu čekat na Boží odezvu. Volá k Hospodinu, ale ten, zdá se, mlčí.

V takových chvílích se lidského nitra pokouší zmocnit pochybnosti, které pak situaci dělají ještě těžší.
     David se mlčícímu Bohu svěřuje:
"Můj Bože, dnes je ve mně ještě smutek.
   Na kopci sedím, kolem jenom pouště,
   na vznosný Chermón ani nepohlédnu;
   má touha letí, Pane, na tvou horu." (Žalm 42,6)
         Jsou okolnosti, které způsobí, že najednou nevidíme zítřek. Jsme plní starostí a pochybností o tom, zda vůbec zvládneme to, co na nás přichází. Tak proč se pokoušet podívat do budoucna?

         Starosti nás tak melou, že si připadáme jak v depresivním snu. A Bůh stále mlčí:
"Jsem jako ten, kdo místo doušku vody
   do moře spad a vlnami je zmítán;
  tvé hlubiny mne, Bože, pohltí." (Žalm 42,7)
         Nevím, zda jste zažili nekonečnou noc, kdy jste se těšili, až bude ráno. Hlavou se vám honily katastrofické představy, a když jste na chvíli usnuli, tak vás po chvíli probudil ještě horší sen.
         David prožívá takové období. Přesto se snaží držet Boží ruky, navzdory tomu, že Bůh stále mlčí:
"Však nepřestávám věřit, že noc hrůzy skončí,
   znovu vyjde slunce milosrdenství.
   Ve dne v noci budu tobě zase zpívat,
   ty mi píseň dáš, mou přijmeš modlitbu." (Žalm 42,8-9)
         Tato myšlenka se mi velice líbí. Davidovi vůbec není do zpěvu. Má chuť naříkat a plakat. Někde uvnitř ale touží po tom, aby zase mohl zpívat radostnou píseň. Vzpomíná, jak mu Bůh vložil do úst slova nové písně i s krásnou melodií. Najednou se v jeho nitru objevuje jiskřička naděje, že se něco podobného bude brzy opakovat. Nechce tuto jiskru nechat uhasit, a proto volá:
"Bože, moje skálo, což jsi zapomněl
  na mne ubohého v kruhu nepřátel?
Jako kostižer mne hlodá jejich posměch,
   když se pošklebují: ´Kde je tvůj Bůh?´" (Žalm 42,10-11)
         Když se vypláče, je najednou schopný přemýšlet o tom, co prožívá, z trochu jiného úhlu. Jako by se uviděl Božíma očima. Situace už se nejeví tak beznadějně, jako před chvílí. Přes temné mraky prosvítá paprsek nebeského světla.

         David najednou odvážně zvolá:
"Dost už stýskání, dost bylo nářku!
   Jen čekej na Boha; za jeho spásu
   ještě mu zazpíváš svůj zvučný dík." (Žalm 42,12)
         Tato Davidova píseň je pro mne důkazem toho, jak mi Bůh naslouchá, když někdy dovolím okolnostem, aby mne naplnily pochybnostmi. S tím, co v takových chvílích prožívám, nemám být sám. Bůh čeká, že za ním přijdu a o všem, co cítím a co dusí mou víru, mu popravdě řeknu.

            Mnohokrát jsem prožil, jaký léčebný účinek na skepsi a pochybnosti má Boží terapie, začínající mou upřímnou modlitbou. Bůh i mně dává novou píseň.