Bezdomovci, před kterými smekám

          Seděli jsme v asijském bistru a po dlouhé době si dávali smažené nudle. U stolu, který byl v protějším rohu restaurace, seděla dvojice, která mi byla povědomá, jen jsem si nemohl vzpomenout, odkud je znám.

          Došlo mi to až po chvíli. Pět let jsem je potkával v sociálním šatníku Adry, kam jsem docházel jako dobrovolník. Každé pondělí ho navštěvovali i lidé bez domova. Někdy jich přišlo padesát, jindy i sto dvacet. Tito dva patřili k těm, kteří si chodili pravidelně pro čisté oblečení i hygienické potřeby. Od chvíle, kdy jsem je viděl naposledy, uplynuly tři roky, proto mi trvalo tak dlouho, než mi docvaklo, o koho jde.
          Vypadali čistě a spokojeně. Nijak se nelišili od ostatních a tak bych si jich skoro nevšiml. Jakmile jsem si ale uvědomil, o koho jde, ucítil jsem zvláštní radost. Chtěl jsem se ujistit, že se nepletu, a tak jsem vstal a šel za nimi. Potvrdili, že jsme se skutečně potkávali v sociálním šatníku. Měl jsem u sebe poslední stravenku, a tak jsem jim ji chtěl dát, aby si mohli koupit něco lepšího. Čas od času se o stravenky, které mám od manželky, podělím s někým, o kom si myslím, že ji potřebuje víc než já.
          Vytáhl jsem stravenku a nabídl jim ji. Odmítli. Vlastně odmítla první ona. „Já už jsem pracující“, řekla se zvláštní hrdostí. „My tu stravenku opravdu nepotřebujeme“, přidal se i on. „Já v práci dostávám podobné stravenky a také se o ně občas dělím s kamarády, kteří zůstali na ulici“, vysvětloval. „Jste hodný,“ vzala si zase slovo ona, „ale my už jsme soběstační. Dejte ji někomu, kdo ji potřebuje víc než my!“
          Popřál jsem jim Boží ochranu a úspěšné pokračování cesty, po které se vydali. Rozloučili jsme se a já se vrátil k našemu stolu a pokračoval i s manželkou v započatém obědu. Chutnal mi ještě víc než před chvílí. Měl jsem radost z toho, že se dalším dvěma lidem podařil návrat z ulice, což není vůbec jednoduché. Důkazem toho jsou tisíce jiných, kteří to zatím nezvládli. Tihle dva to dokázali. Mám z toho radost a přeji jim, aby se už nikdy neocitli znovu na ulici.

          Proč o tom píšu? Ti, kteří pracují s lidmi bez domova, mají často pocit, že je jejich snaha zbytečná. Není a ani nemůže být, přestože těch, kteří se díky jejich pomoci vrátí z ulice, není mnoho. I kdyby se podobný návrat podařil jednomu ze sta, má práce dobrovolníků smysl a stojí za to.
         „Děkujeme, my už jsme soběstační!“ Každému, kdo pomáhá lidem bez domova, musí tato věta znít jako rajská hudba. Právě radost z takových příběhů je pro dobrovolníky často jedinou odměnou, kterou za svou práci dostanou, a stává se také motivací k dalšímu pokračování. Věřím, že má smysl se o tuto radost podělit i s vámi. Možná tento příběh pomůže někomu z vás k rozhodnutí vyzkoušet na vlastní kůži, jak chutná dobrovolnictví. Pro většinu těch, kteří ho už ochutnali, se z něj stala trvalá součást života.

          Tak co, máte chuť i odvahu to zkusit?