Abraham hostí Hospodina

            Abraham zrovna táboří nedaleko místa, kde před léty postavil oltář, na kterém vždy, když jde kolem, obětuje Hospodinu svou oběť. Protože je právě polední vedro, sedí pod stromem a odpočívá v jeho stínu.

            Má zrovna čas a tak přemýšlí o svém životě a také přemítá o všem, co zažil s Hospodinem. Nebylo toho málo. Připomíná si i Boží slib, že mu dá dědice. Jenže čas běží a stále nic. Najednou jeho oči zaregistrují změnu: Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži.
Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl: "Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody, umyjte si nohy a zasedněte pod strom. Rád bych vám podal sousto chleba, abyste se posilnili; potom půjdete dál. Přece nepominete svého služebníka."
Odvětili: "Učiň, jak říkáš."
Abraham rychle odběhl do stanu k Sáře a řekl: "Rychle vezmi tři míry bílé mouky, zadělej a připrav podpopelné chleby."
Sám se rozběhl k dobytku, vzal mladé a pěkné dobytče a dal mládenci, aby je rychle připravil. Potom vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem. (Genesis 18,1-8)

            Zajímalo by mne, jak vypadal Hospodin i dva andělé, kteří ho doprovázeli. Jedno je ale jisté. Abraham hned ví, kdo stojí kousek od jeho stanu. Okamžitě reaguje a zve Hospodina, který přichází v lidské podobě, na malé občerstvení. Slibuje trochu vody a sousto k zakousnutí. Nakonec je to ale hostina, na kterou padly tři míry bílé mouky a jedno mladé tele. Pro čtyři lidi je to trochu víc, než jen "sousto".

            Protože se vše odehrává v orientu, je jasné, že při jídle neplatí to, co u nás. Tam se u jídla mluví a neslušný je ten, kdo by mlčel. Pokud tohle víme, pak je nám jasné, proč Abraham zve tři pocestné na návštěvu. Pokud věděl, že je to Hospodin, pak mu bylo jasné, že nemá hlad. Nezve ho tedy proto, aby ho nasytil, ale chce s ním u jídla probrat vše, co mu vrtá hlavou.

            Mnohokrát jsem si říkal, že bych chtěl prožít něco podobného. Mnohokrát jsem si přál, aby i ke mně přišel Hospodin se svými anděli a záviděl jsem Abrahamovi. Pak jsem jednou četl zvláštní slova apoštola Pavla: "Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud - tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly." (Židům 13,1+2) Později jsem si k tomu přidal ještě další text, v němž Ježíš oceňuje službu lidí, kteří sytili hladové, oblékali nahé a navštěvovali opuštěné. Dodává, že tak vlastně prokazovali službu jemu samému.

            Nakonec jsem došel k závěru, že není žádné umění a zásluha pohostit Hospodina, kdy mně navštíví jako Pán vesmíru. Bůh daleko víc ocení, když na "malé sousto" pozvu někoho, kdo má skutečně hlad. A i když mi to v té chvíli nedojde, možná mne v osobě toho chudáka navštíví samotný vládce nebe i země.

            Vzpomínám na setkání s jedním bezdomovcem. Vypadal stejně, jako všichni ostatní lidé na ulici. Byl špinavý a zapáchal. Běhen našeho rozhovoru mi ale položil několik otázek, nad kterými jsem pak musel přemýšlet. Měl jsem v té chvíli dojem, že je Bohu mnohem blíž, než já.

            Abraham poznal, že k němu přichází Hospodin. A já přemýšlím nad tím, zda bych ho poznal i já. Je docela možné, že už u mně byl a já ho nechal stát přede dveřmi mého bytu.