314) Bůh zůstává věrný (Matouš 23,37-39)

Bůh, jak věříme, je všemohoucí. Přesto je občas bezmocný. Jeho bezmoc se projeví v životech lidí, kteří odmítnou Boží milost. Něco podobného prožíval i Ježíš, když se pár hodin před svou smrtí díval na Jeruzalém.

Tři a půl roku se snažil o reformování judaismu. Prostí lidé by jeho reformu přijali. Duchovní vůdcové ale ne. Dělali vše pro to, aby Ježíše nakonec odmítli i ti, kteří v něm viděli zachránce národa a zaslíbeného Mesiáše.

Ježíš vidí nádheru hlavního města, dívá se na chrám, jehož zlato se třpytilo v záři zapadajícího slunce. Do této nádherné atmosféry pronáší smutné proroctví: "Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste!
Hle, váš dům se vám ponechává pustý. Neboť vám pravím, že mě neuzříte od nynějška až do chvíle, kdy řeknete: `Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově.´" (Matouš 23,37-39)

Stačí si otevřít dějiny světa, abychom zjistili, jak brzy poté se tato slova naplnila. Z chrámu nezůstal kámen na kameni a jeho obyvatelé, pokud přežili římské obléhání, se pak rozprchli do celého světa. Ale ani tam, kam se uchýlili, neměli klid.
Bůh na jedné straně zůstal věrný smlouvě, kterou uzavřel s Abrahámem, Izákem, Jákobem a později i s Mojžíšem a svému lidu žehnal. Židům se ekonomicky dařilo všude, kam přišli. Ale paradoxně to bylo právě toto požehnání, které Židům způsobovalo další a další problémy.
Od pádu Jeruzaléma v sedmdesátém roce, kdy jej dobyla vojska římského císaře Tita až po holocaust v minulém století se židovský národ musel neustále bránit útokům. Kdykoliv nějaký král potřeboval peníze na svou válku, v lepším případě jen ožebračil Židy, kteří bydleli na území jeho státu. Většinou to ale bylo spojenou s genocidou.

V Ježíšových slovech je ale i zaslíbení. Židé nebudou nikdy vyhubeni. Nezaniknou, jako některé jiné národy, ale přežijí až do Ježíšova návratu na naši zemi.
Když v roce 1947 schválila Organizace spojených národů rozdělení palestinského území na dva státy – židovský a arabský, nikdo nečekal, jak budou židé úspěšní v naplňování tohoto plánu. Přestože v koncentračních táborech zemřelo téměř šest milionů Židů, už 14.května roku 1948 byla vyhlášena nezávislost státu Izrael. Židé dostali vlastně poušť. Znovu se ale projevilo Boží požehnání a jejich velká pracovitost. Ten, kdo navštíví Izrael dnes, nestačí se divit. Kontrast mezi územím obývaným Židy a oblastmi obývanými Araby, je ohromný.

Příběh Židů, který začíná Abrahamem, je až dodnes příkladem velké Boží lásky a věrnosti. Přestože ho Židé opakovaně zrazovali, on zůstal věrný. Stejnou lásku a věrnost projevuje i nám..

Pane, když přemýšlím o tom, kolikrát jsem Tě zklamal a opustil, pak musím obdivovat Tvou trpělivost, kterou se mnou máš. Děkuji Ti za Tvou lásku i věrnost. Děkuji i za Tvé každodenní požehnání.