312) Přítomnost změnit můžeme (Matouš 23,29-33)

Už jste někdy kritizovali středověkou církev? Kolikrát jsem už slyšel rozhořčené hlasy: "Jak tehdy mohli takhle jednat? Jak mohli upálit mistra Jana Husa?" A často pak ještě následovalo: "Ještě, že my jsme dnes lepší!"

Podívejme se, jak zákoníci a farizeové hodnotili jednání svých předků. Možná přitom zjistíme, že s nimi máme mnoho společného. Ježíš na jejich adresu prohlásil: "Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´
Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří zabíjeli proroky. Dovršte tedy činy svých otců! Hadi, plemeno zmijí, jak uniknete pekelnému trestu?" (Matouš 23,29-33)

Farizeové mají dojem, že jsou lepší, než jejich předkové. Oni by přece proroky, které by za nimi poslal Bůh, nezabíjeli. Vyslechli by je a pak by se zařídili podle jejich poselství. Možná je dobré připomenout, že mezi tímto Ježíšovým kázáním a jeho smrtí neuplynulo ani 48 hodin.

Jednou jsme v malé skupince hovořili o oběti Ježíše Krista. Zeptal jsem se přítomných, co cítí, když přemýšlejí o tom, co pro ně byl Ježíš ochotný vytrpět. Všichni mluvili o vděčnosti, o velké Boží lásce a některým přitom stékaly slzy. Pak došla řada na jednoho muže, který spustil: "Nemohu pochopit, jak mohli být židé tak zatvrzelí? Jak to vůbec mohli udělat? Proč ho nechali ukřižovat? Já bych to nikdy neudělal!"
Tento člověk byl ochotný "pod křížem" kritizovat druhé a vůbec nemyslel na to, že má sám "máslo na hlavě". Ostatní se po sobě jen nevěřícně podívali. Zatímco my jsme uvažovali o svých hříších, pro které musel Ježíš trpět na kříži, on jako by měl pocit, že tu oběť ani nepotřebuje.

Často děláme stejnou chybu jako zákoníci a farizeové. Řešíme minulost a zapomínáme, že tu už nezměníme. To, co se stalo nám, má sloužit k našemu poučení, ale není třeba se v tom neustále pitvat. Spíš bychom se měli zabývat tím, jak můžeme změnit naši přítomnost.

Apoštol Pavel napsal: "Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši." (Filipským 3,12-14)
Pavel používá sportovní terminologii, protože sportovec se v mnohém podobá věřícímu. Když sportovec prohraje, už na své prohře nic nezmění. Může se z ní ale poučit a v tréninku se pak zaměřit právě na to, co dělal špatně.

Podobný přístup k našemu životu bychom měli zaujmout i my. Pokud se nám něco nezdaří, pak si to přiznejme a nebojme se to říci i našemu Pánu. Když mu dáme možnost, dá nám moudrost, abychom pochopili, v čem je náš problém a také nám dá sílu k jeho odstranění.

Pane, vím, že díky Tvé oběti na kříži mám před sebou nádhernou budoucnost. Pomoz mi, aby se to promítlo i do mého každodenního života. Aby má budoucnost byla patrná v tom, jak prožívám přítomnost.