306) Když mé skutky odporují tomu, co říkám (Matouš 23,1-7)

Ježíšovým rozhovorům s duchovními vůdci naslouchali také lidé v zástupu, který ho obklopoval. Byli z toho všeho zmateni. Najednou poznávají, že ti, kteří je učili víře v Boha, mají sami spoustu problémů a teď dokonce odmítají přijmout a uznat zaslíbeného Mesiáše. Bylo všechno to, co je učili špatné?

Ježíš vnímal jejich rozpoložení a proto se rozhodl, že jim podrobně ukáže, jak by se měli zachovat. Matouš z tohoto Ježíšova kázání udělal celkem podrobný záznam, kterému se teď budeme několik dnů věnovat.

Tehdy Ježíš mluvil k zástupům i k svým učedníkům: "Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní. Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky konají tak, aby je lidé viděli: rozšiřují si modlitební řemínky a prodlužují třásně, mají rádi přední místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, líbí se jim, když je lidé na ulici zdraví a říkají jim `Mistře´. (Matouš 23,1-7)

To je zvláštní vyjádření. Poslouchejte, co vám tito učitelé říkají, ale neberte si příklad z toho, jak jednají. Na první pohled to nedává smysl, protože farizeové byli v dodržování jednotlivých paragrafů Mojžíšových zákonů velice pečliví. V této oblasti bychom se s nimi mohli srovnávat jen těžko. Tak co je na jejich jednání špatné?

Špatné není to, co dělají, ale pohnutka. Proč dělají dobré skutky? Je to něco, co jim jde od srdce? Podle Ježíše je pohnutkou touha po obdivu druhých lidí. Dělá jim dobře, když je druzí chválí a mají touhu se od nich učit. Myslím, že v tom bychom jim mohli docela dobře rozumět. Komu z nás by něco podobného neudělalo radost?

Když jsem tato slova četl, říkal jsem si: "Co by asi Ježíš řekl na mou adresu? Mohl by i v mém případě říci druhým lidem, aby zachovávali a činili všechno, co jim říkám? Neřekl by jim, aby mne, pokud si nechtějí ublížit, raději ani neposlouchali?"

Vzpomněl jsem si přitom na jeden starý příběh. Otec pětiletého Petříka se tehdy navečer vydal do hospody. Z jejich samoty to bylo dost daleko. Venku byla vánice a tak si dával pozor, aby nesešel z cesty. Když se ohlédl, uviděl svého syna, jak jde za ním. Volal na něho, aby se vrátil, protože by mohl zabloudit a zmrznout. Petr na něj volal: "Tatínku, neboj se, nic se mi nestane. Jdu ve tvých stopách." V té chvíli mu najednou došlo, kam dojde jeho syn, když půjde v jeho stopách. Představil si svého synka jako alkoholika... Otočil se a šel domů. Od této události už do hospody nikdy nešel.

Kam by došli lidé, kteří by šli v mých stopách? Co jednou bude z mých dětí? Neměl bych také na svém životním stylu něco změnit? Podobné otázky se mi honily hlavou, když jsem přemýšlel nad Ježíšovým hodnocením farizeů.

Pane, mám pocit, že jsem ještě horší než farizeové. Uvědomuji si, že jsem byl mnohokrát špatným příkladem, mým dětem, sousedům nebo spolupracovníkům. Naprav, prosím, škody, které jsem tím napáchal. Odpusť  mi a pomoz mi prožívat každý den změnu k lepšímu.