273) Jaká je má ochota odpustit? (Matouš 18,21-22)

Když Ježíš hovoří o tom, jak Bůh hledá své ztracené a zatoulané ovečky, Petr najednou zdánlivě změní téma. Ale pokud o jeho otázce budeme přemýšlet, zjistíme, že Petr jen logicky vychází z toho, co právě slyšel.

Tehdy přistoupil Petr k Ježíšovi a řekl mu: "Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?"
Ježíš mu na to odpověděl: "Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesát sedmkrát." (Matouš 18,21-22)

Židovští duchovní v té době učili, že lidé by si měli odpouštět a ti nejlepší i třikrát. Petr poslouchá Ježíšovo vyprávění o úžasné Boží lásce, která hledá člověka. Všímá si, že Mistr ve svém vyprávění ani jednou neřekne, kolikrát je Bůh ochoten jít hledat ovečku, která opustila bezpečí stáda a vydala se vlastní cestou.

Petr si uvědomuje, že třikrát by v porovnání s Boží ochotou odpouštět, bylo asi málo. Proto přichází s návrhem, který považuje za dostatečný. Zřejmě čeká pochvalu. Jenže Ježíš odpoví způsobem, který mu vyrazí dech.

Už jako kluk jsem si v Bibli všímal čísel. Takže jsem si jednou představoval, jak často bych musel odpouštět mým sourozencům, abych naplnil tuto Ježíšovu "normu". Nějakých osm hodin jsem spal, šest hodin ve škole a dvě hodiny s kamarády. Na život s brášky a sestrou mi zbylo osm hodin. Nakonec jsem došel k závěru, že bych musel odpouštět každou minutu a občas i dvakrát, protože těch zbývajících osm hodin má jen 480 minut, zatímco Ježíš mluvil o 490 odpuštěních.

Tehdy jsem najednou pochopil, že Ježíšovo číslo je symbolické. Je vlastně téměř nemožné, že bych měl někdy příležitost neodpustit. Nevím o nikom, kdo by mi čtyřistadevadesátkrát ublížil. To nemluvím o jednom dnu, ale o celém svém životě. Možná bych našel někoho, kdo mi ublížil padesátkrát. Ale čtyřistadevadesátkrát? To určitě ne.

Na rozdíl od Židů, kteří si mohli říci "třikrát a dost", křesťan nemá počítat, kolikrát už odpustil a těšit se na to, že jednou to tomu druhému spočítá i s úroky. Když mi někdo ublíží a mne to bolí, je odpuštění paradoxně lékem, který mou bolest ztiší. Protože se nebudu vracet do minulosti a znovu oživovat vzniklou ránu. Bolístka se časem zacelí a zůstane už jenom jizva.

Jenže ono se to dobře říká. Ale kde vzít chuť odpustit? Co dělat, když už k odpuštění nemám sílu? Pro tyto případy je dobré se naučit zpaměti modlitbu "Otče náš". V ní nás Pán Ježíš mimo jiné učí prosit: "A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého." (Matouš 6,12-13) Nakonec, on sám, když visí na kříži, neplánuje pomstu těm, kdo ho odsoudili a přibili, ale prosí za ně svého Otce: "Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí." (Lukáš 23,34) I ve chvíli, kdy umírá, bojuje za záchranu svých nepřátel. Věděl, že většina těch, co stojí pod křížem, opravdu neví, co se to vlastně děje. Věřil, že až to pochopí, prožijí spasitelnou proměnu.

Pane, když mi někdo ublíží, tak se ani nemám chuť modlit, protože vím, k čemu mne povedeš. Děkuji Ti za Tvůj příklad.Vždy odpouštíš jako první a věříš, že díky tomu nakonec dokážu odpustit i já.