Ještě nemáš jateční váhu

„Teď nééé“, prohlásila Ovenka, když se jí její dcera cestou do sprchy zeptala, zda si chce stoupnout na váhu. „Teď su po jídle, tam musím jít hladová!“

Jakmile totiž zůstala sama, přestala vařit. Nikdy ji to nebavilo a vařila jen kvůli manželovi a dětem. Navíc v té době už nezvládala dojít do obchodu a byla závislá na pomocí rodiny. Vyřešila to tak, že začala jíst méně a když jí někdo z nás dovezl už navařené jídlo, tak si ho vychutnávala po malých porcích.
Nejvíce jí chutnaly jogurty a vítězem byl smetanový s vaječným koňakem, následovaný smetanovým čokoládovým.

Když se přestěhovala k nám, měla o deset kilo méně než v době, když ještě žil děda.
Když se přestěhovala k nám, měla o deset kilo méně než v době, když ještě žil děda. Najednou má denně teplé jídlo a protože není vybíravá, tak jí vždy chutná a zase se kulatí. Čas od času dostane nápad, že bude držet dietu.

Vzpomínám, jak si poprvé všimla, že má o něco více. Chtěla držet hladovku – půst. Ne, že bych ji v tom chtěl bránit, ale vím, že by to vydržela tak půl dne, pak by někde našla čokoládu a když by ji snědla, trápily by jí výčitky svědomí. Proto jsem jí uklidňoval: „Ovenko, co blázníš s dietou, ty ještě nemáš jateční váhu. Ještě ti nic nehrozí.“ Chvíli byla potichu a pak říká: „Nemáš v mrazáku ještě tu dobrou zmrzlinu? Víš, takovou tu tmavou, tu čokoládovou.“

Naposledy s tím hubnutím začala zjara: „Babi, neblázni“, povídám ji, „vždyť ty chceš kremaci. Víš jak špatně hoří ti co jsou jen kost a kůže? To je pak strašná spotřeba plynu. My, tuční, shoříme vlastně sami. Nás jednom zapálí a pak už žádný plyn ani nebude potřeba!“
Ovenka se začala smát a po chvíli říká: „Tak mi dones ještě ten jogurt, ten smetanový. Ať líp hořím až jednou umřu!“
Druhý den si volala se kamarádkou, která je ještě o rok starší. „Dietu už nedržím. Vlastík říkal, že bych pak špatně hořela.“ Protože měla mobil na hlasito, tak jsem až k počítači slyšel, jak se tomu obě dlouho a od plic smějí, a už si barvitě představují, jak budou krásně a ekologicky hořet.

Přiznávám, že si občas říkám, zda jí neubližuji, když jí dopřávám všechny ty dobroty. Zda ji tím nezkracuji život. Vždy si ale vzpomenu na paní doktorku, která jí jednou za rok kontroluje její, celý život haprující, srdíčko. Když jsem to s ní probíral, říkala: „Jen jí to dopřejte. Vždyť je to její poslední vášeň a rozkoš, kterou ještě má!“

Při poslední kontrole na kardiologii se s ní paní doktorka loučila: „Ovenko, vás už drží při životě jen ten váš smysl pro humor a váš úsměv!“ Takže jsem se zase musel jen smát, když dnes ráno při pohledu na váhu prohlásila: „Teď su po jídle, tam musím jít hladová!“