270) Loučení, které bolí (Matouš 18,17)

Žijeme na světě, kde má své místo i zlo, které pramení z hříchu. Proto bychom se neměli divit, když se někdy naše dobře míněná snaha o pomoc člověku, který je v problémech, mine účinkem. Co pak?

Pán Ježíš říká: "Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník." (Matouš 18,17) Rada, kterou tu dává Ježíš, nám může dělat problém. Upozornit "církev" na problém někoho jiného není vůbec příjemné.

"Přece nejsem bonzák", odpověděl mi před léty klučina, jehož otec, na veřejnosti vystupující jako zásadový křesťan, doma léta týral svou manželku. Vše se "provalilo", až když se tato žena dostala do psychiatrické léčebny.

Je upozornění na hřích druhého "udáváním"? Pán Ježíš nám říká, že někdy není jiná možnost. Nejdříve se máme snažit sami, když neuspějeme, máme přizvat jednoho nebo dva další lidi. Pokud ani to nepomůže, je třeba s problémem seznámit církev.

Podle Ježíše ale nemusí uspět ani církev. Pokud je odmítání pozvání k pokání dlouhodobé, máme se s takovým člověkem rozloučit. Přestává být součástí duchovní rodiny církve. To není pomsta, ale poslední pokus o záchranu. Jsou totiž lidé, kteří, pokud jsou součástí církve, mají pocit, že mohou dělat cokoli a pořád mohou mít jistotu, že budou v nebi. Pokud jsou ale najednou postaveni mimo církev, dojde jim, že s nimi není vše v pořádku a mají možnost hledat pomoc u svého Boha.

Je tu ale otázka, jak bychom se k takovým lidem měli chovat. Ježíš říká: "...ať je ti jako pohan nebo celník..." Co to znamená? Máme to chápat tak, jako členové jedné náboženské společnosti, kteří mají zakázáno své bývalé duchovní sourozence i pozdravit?

Je pravda, že ve Starém zákoně jsou texty, které vedly Židy k tomu, aby se pohanů stranili. Ale Pán Ježíš to nedělal. Dokonce se občas nechal pozvat na hostinu k celníkům. Proč? Měl chuť na nějaké dobré jídlo? Nebo se těšil na dobré pití? Jaký byl jeho motiv pro toto jednání? Sám o sobě prohlásil: "Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo." (Lukáš 19,10)

Ježíš zval do svého království i pohany a celníky. Ale zcela na rovinu s nimi mluvil o tom, že se musí změnit. Jeho slova nás nevedou k tomu, abychom své bývalé duchovní sourozence ignorovali a chovali se k nim, jako by neexistovali. Naopak, mají se pro nás stát znovu ztracenou ovečkou, na jejíž záchranu je potřeba vynaložit vše, co s Boží pomocí dokážeme.

Loučení je vždy smutné. Když musíme někoho vyloučit ze svého církevního společenství, tak to bolí. Na rozdíl od Božího závěrečného soudu ale toto loučení nemusí být konečné. Každý, s kým se loučíme, by od nás měl uslyšet, že je možné se vrátit zpět. Vyznat včas Bohu své hříchy. Prosit o sílu ke změně. Přijmout znovu Ježíše, abychom jednou, spolu s ním, jako svým obhájcem, mohli předstoupit i před Boží soud.

Pane, Ty sám dobře víš, jak je někdy takové loučení těžké. Ty víš, jak nás to bolí, když se s někým musíme rozloučit. Přesto nám dej moudrost, abychom poznali, kdy je pro záchranu hříšníka nutné jít právě touto cestou..