269) Proč to hned vzdávat? (Matouš 18,16)

Když chybuje někdo, koho máme rádi, určitě nám to není jedno. Ježíš radí, abychom ho na jeho chybu upozornili při soukromém rozhovoru. Protože pak je větší šance na to, aby nás vyslechl.

Jenže, někdy se naše snaha mine účinkem. Často končí rozhovor tím, že druhá strana svou chybu nepřipustí a poskytne nám svůj pohled, který může být přesně opačný. Co pak? Máme naši snahu o nápravu zabalit? Vzdát to? Ježíš nás vybízí, abychom to hned nevzdávali. Proto ve svém "školení" řešení krizových situací pokračuje: "Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´". (Matouš 18,16)

V tomto jeho textu je zajímavá matematika, která nás přivádí ke zvláštnímu zjištění. Dřív jsem si myslel, že si mám přibrat svědky, abych dokázal, že mám pravdu. Jenže, pak jsem si všiml zvláštních počtů. Podle Ježíše mám na další návštěvu s sebou vzít jednoho nebo dva lidi, aby byla k dispozici výpověď dvou nebo tří svědků. Z toho vyplývá, že svědkem mám být i já! V textu tedy nejde o mne, ale toho, kdo si nechce dát říct, když je upozorněn na svůj hřích.

Vzpomněl jsem si na jeden spor s manželkou. Přišla za mnou s tím, že se jí nelíbí, když... Jenže já měl pocit, že nemá pravdu. Je to přece přesně naopak. To ona... Bylo to v době, kdy už jsme doma měli dva dospívající syny. Ptal jsem se nejprve toho staršího a pak i mladšího, jak to vidí oni. Oba dva dali zapravdu mamince a já musel kapitulovat. Měl jsem svědectví tří lidí proti jednomu – svému.

Myslím, že právě na to myslel Ježíš, když nás vyzval, abychom se nebáli k pokusu o záchranu našeho "bratra" přizvat další lidi. Protože více hlav nejen více ví, ale když něco potvrdí více lidí, má to i větší vypovídací hodnotu.

Při tom všem bychom neměli zapomínat na další Ježíšovu radu, nad kterou jsme se spolu v minulosti už zamýšleli: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi; v tom je celý Zákon, i Proroci." (Matouš 7,12) Tahle slova mi v minulosti už mnohokrát pomohla. Zvláště v situacích, kdy jsem musel řešit závažné problémy v jednání lidí, kteří navštěvovali mé sbory.

Mnohokrát jsem si říkal: "Kdybych byl já v situaci toho druhého, co bych čekal od svého kazatele? Přál bych si výslech? Očekával bych, že vysype hromádku dobrých rad? Nebo bych potřeboval slyšet pravdu a současně s ní i povzbuzení a společnou modlitbu?"

Problémem mnoha křesťanů je jejich zvláštní pocit zodpovědnosti za druhé. Vidí sama sebe v roli strážných, kteří mají pozorně sledovat počínání těch druhých. Pokud někdo zakolísá, hned ho navštíví a dávají mu kázání, co musí ve svém životě dělat.

Ano, Bůh si přeje, abychom se navzájem napomínali, když je to třeba. Ale současně si přeje, abychom se v problémech i povzbuzovali. Napomínat a malomyslnět totiž umí i ďábel. Ale jen Duch svatý umí současně napomenout a povzbudit.

Pane, děkuji Ti, že mne učíš mít trpělivost při jednání s chybujícími lidmi. Děkuji, že Ty máš se mnou trpělivost a že mne, i přes mé chyby, miluješ. Jsem rád, že jsi mým učitelem i přítelem.