265) Nechci být chromý nebo slepý... (Matouš 18,8-9)

Minule jsme přemýšleli o osudu lidí, kteří svádí druhé k hříchu. Dnes se podíváme na ty, kdo byli svedeni. Je zajímavé, že i pro tuto skupinu lidí má Ježíš varovné poselství.

"Jestliže tě tvá ruka nebo noha svádí k hříchu, utni ji a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života zmrzačený nebo chromý, než abys byl s oběma rukama či nohama uvržen do věčného ohně.
Jestliže tě tvé oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla." (Matouš 18,8-9)

Když jsem byl malý, často jsem říkal: "Já za to nemůžu. To je chyba těch, co mne k tomu přemluvili. Já to dělat nechtěl..." Myslím, že byste si také ze svého dětství vzpomněli na podobné situace. Zajímavé bylo, že to nikdy nezabralo. Trest přišel i když jsem si myslel, že za to nemůžu.

Není to jen problém dětí. Vzpomínám na jednu diskuzi, ve které si starší diskutující stěžovali na oblečení děvčat na bohoslužbě. Jeden z nich mluvil o tom, že ho rozptylují kratičké minisukně a hluboké výstřihy. Svou řeč zakončil citací slov Pána Ježíše: "...běda tomu, skrze koho pohoršení přijdou..." (Lukáš 17,1) Pak spokojeně sledoval, že se k němu přidali ještě další dva a požadovali exemplární potrestání těch svůdnic. Vyslechl jsem je a pak jim odpověděl slovy Pána Ježíše z dnešního textu. Je vám určitě jasné, že z mé reakce moc radosti neměli.

Nevím, zda Ježíš myslel své prohlášení doslovně. Spíš si myslím, že věděl, jak rádi, rychle a snadno bychom někdy topili ty, kdo svou víru prožívají jinak než my. Proto říká: "Možná máš právě chuť někomu, kdo tě svádí, přivázat na krk provaz, na jehož druhém konci je těžký kámen. Počkej s tím ještě chvíli. Nejdřív si usekni ruku nebo vyloupni oko. Na svém pádu máš také svůj podíl. Kdyby ses nedíval na pokušení a kdyby se po něm tvá ruka nenatáhla, svůdce by se mohl snažit sebevíc a nic by s tebou nesvedl. Ještě pořád máš toho svůdce chuť utopit jako malé kotě?"

Ježíš si přeje, abychom se naučil přemýšlet. Nejednat jen pod vlivem pobouřených emocí. Když se uklidníme, Ježíš nám položí ještě jednu otázku: "Nechceš raději nechat soud nad tvým svůdcem i nad tebou samým mně?"
Velice trefně to napsal apoštol Jakub: "Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší. Každý, kdo je v pokušení, je sváděn a váben svou vlastní žádostivostí. Žádostivost pak počne a porodí hřích, a dokonaný hřích plodí smrt." (Jakub 1,13-15)

Když padneme, je zbytečné se vymlouvat na okolnosti nebo na zlé lidi, kteří nás svedli. V konečném účtování to nakonec bude náš problém. My jsme se nechali svést. Neprosili jsme Boha, aby udělal pořídek v našem nitru a zbavil nás naší "vlastní žádostivosti". Spoléhali jsme sami na sebe a svou vůli a prohráli jsme.

Pane, prosím, vyčisti mé srdce od všeho špatného. Od touhy po všem, co mne vrací zpět. Chci být ve Tvém království. Zbav mne mého sobectví a pomoz, abych měl s druhými stejnou trpělivost, jakou máš Ty se mnou.