180) Ježíš miloval pobyt v přírodě (Matouš 13,1)

Byl to náročný den. Ráno měl Ježíš spor s farizei kvůli učedníkům, kteří zaháněli svůj hlad vymíláním klásků. Pak v jejich synagóze uzdravil muže s ochrnutou rukou a když ještě uzdravil člověka, který byl slepý a němý, obvinili ho, že to dělá v moci ďábla. To už kázal v přeplněném domě jednoho z místních obyvatel.

Na sklonku dne už musel být unavený. V Matoušově evangeliu můžeme číst, že "toho dne vyšel Ježíš z domu a posadil se u moře." (Matouš 13,1) Ježíš opustí Kafarnaum a jde v sobotu večer do přírody. Posadí se na břehu Galilejského jezera, aby si s učedníky na chvíli odpočinuli.

V Ježíšově životě často čteme, že se s lidmi setkával u jezera, na poušti nebo na místech, která byla dál od civilizace. Často také čteme, že večer odcházel na pustá místa, kde se pak modlil, nezřídka celou noc.
Příroda hraje v jeho životě důležité místo. Je v ní klid, který ve městě nikdy nemůžeme najít. Ale Ježíš musel v přírodě prožívat ještě něco zvláštního. Možná se v myšlenkách vracel do ráje, který šest dnů tvořil, aby do něj nakonec postavil člověka, se kterým chtěl prožívat radost z toho, co vytvořil.

Vzpomínám si, jak jsem jednou ze staré skříňky, kterou jsme chtěli spálit, vyrobil poličku pod telefon. Nejdříve jsem musel vše nakreslit na papír. Pak jsem nařezal jednotlivé díly, opracoval je, spojil pomocí čepů a nakonec ještě nalepil lištu, která dala dřevotřísce vzhled dřeva. Když jsem poličku pověsil na chodbu, měl jsem příjemný pocit. Ten ještě zesílil, když mé dílo ocenila i manželka.
Představuji si, že podobné pocity měl i Ježíš, když tvořil ráj i člověka. Těšil se z té krásy a očekával, že se o radost bude dělit i s lidmi, kterým vdechl život. Z počátku se zdálo, že tomu tak bude. Když Adamovi poprvé ukázal ženu, kterou pro něj stvořil, Adam dává průchod citům a volá: "Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest." (Genesis 2,23)

Jenže pak naši prarodiče uvěřili pomluvám hada a do vztahu mezi Bohem a člověkem vstoupila nedůvěra. Bůh se nevzdává a bojuje o naši lásku. Když později vyvede svůj lid z Egypta, znovu připomíná, že s nimi chce prožívat jeden den v týdnu. V přikázání připomíná, že tento den je tu už od chvíle stvoření: "V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý." (Exodus 20,11)

Ježíš přišel jako člověk na naši zemi a vším co dělá, ukazuje na Boží charakter. Snaží se lidem ukázat, že sobota nemá být dnem, který se díky farizeům a zákoníkům stal pro většinu národa břemenem. Má to být den setkání s Boží láskou. Proto v sobotu uzdravuje. Proto tak rád vrací zdraví právě v tento den. Je to den, kdy se má v plnosti projevit Boží láska a požehnání.
Teď sedí na břehu jezera. Neuzdravuje, nedělá zázraky a ani nekáže. Přesto je to pro něj velice důležitý čas. Alespoň chvíli se může v myšlenkách spojit se svým Otcem a čerpat od něj ujištění, že vše, co dělá má smysl a pomůže to zachránit životy milionů lidí pro Boží království.

Pane, pomoz mi, abych se i já naučil v sobotu hledat chvíli, kdy budu na klidném místě, třeba v přírodě, vnímat Tvou lásku a požehnání.