172) Vítěz musí být "silnější" než poražený (Matouš 12,28-30)

Uvažovali jste někdy nad tím, proč jsou v některých sportech borci děleni do "váhových" kategorií"? Nebo proč se na mistrovství světa nebo olympiádu musí sportovci kvalifikovat? Jak by to asi vypadalo, kdyby boxoval klučina z "papírové" kategorie (do 48 kg) s borcem ze supertěžké kategorie, který může vážit třeba 130 kg?

Farizeové o Ježíši rozhlašují, že uzdravuje v moci Belzebula – ďábla. Ten ve své odpovědi použije obraz zloděje, který chce okrást silného muže: "Jestliže však vyháním démony Duchem Božím, pak už vás zastihlo Boží království. Což může někdo vejít do domu silného muže a uloupit jeho věci, jestliže dříve toho siláka nespoutá? Pak teprve vyloupí jeho dům. Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje." (Matouš 12,28-30)

I v běžném životě se setkáváme s tím, že zloděj si troufne jen na slabšího. Nedávno v Ostravě zloděj napadl starou paní. Chtěl jí sebrat kabelku. Když mu ji nechtěla dát, strhl ji na zem a začal do ní kopat. Vyrušili ho ale kolemjdoucí a tak nechal kabelku kabelkou a utekl.

Je zvláštní, že se Ježíš přirovnává k lupiči. Proč to dělá? Vždyť toho určitě někdo zneužije proti němu. Bude to jen další pohnutka k pomluvám a urážkám? Přiznám se, že nevím, proč Ježíš použil tento obraz a proč sám sebe přirovnává ke zloději.
Možná jen chtěl naznačit, jak moc mu na nás záleží. Má nás tak rád, že je ochoten o nás bojovat. Vlastně to ukázal na příkladu uzdravení posedlého muže. I jeho uzdravil, přestože věděl, že ho za to označí za toho, kdo spolupracuje s Belzebulem.

Možná tu ale chce říci něco jiného. Ono to je totiž naopak. Není to Bůh, kdo loupí, ale je to ďábel. To on přišel na naši zemi, aby Bohu uloupil jeho děti. Povedlo se mu to. Zdánlivě Boha porazil. I my často raději sloužíme zlu, než dobru.

Ďáblovo království na naší zemi dlouho prosperovalo. Zdálo se, že Bůh nemá dost síly, aby ho porazil. Dokonce i lidé, kteří navenek sloužili Bohu, pomáhali Belzebulovi upevňovat jeho moc nad každým člověkem. Lidé uvěřili, že Bůh není láska. Uvěřili, že nemá smysl spoléhat na lásku...

Pak přišel Ježíš a ďáblovo království se začalo bortit. Nejen jemu, ale i jeho sedmdesáti učedníkům se dařilo lidi zbavovat posedlostí. Když se jednou vrátili z cesty, na kterou je poslal jejich mistr, radostně mu hlásili: "Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu."
A Ježíš jim odpovídá: "Viděl jsem, jak satan padá s nebe jako blesk.  Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.". (Lukáš 10,17-20)

Opět docházíme k tomu, čím jsme končili včera. Ježíš jim připomíná, že to byl on, kdo jim "dal moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele", aniž by jim to ublížilo. Další osud těchto sedmdesáti žáků je důkazem toho, že nestačí jednou přijmout od Ježíše sílu k boji se zlem, ale je třeba ji přijímat každý den znovu a znovu.

Pane, chci stejnou moc, jako jsi dal svým učedníkům. Ne, netoužím po slávě. Jen chci spolu s tebou vítězit na zlem a pomáhat v tom i těm, kdo Tě ještě neznají. Nejdřív ale naplň mé srdce svou láskou, protože jen tak pak Tvou sílu nebudu zneužívat sobecky k vlastnímu prospěchu.