145) Ztráty a nálezy (Mat.10,37-39)

Možná to také znáte. Čtete Bibli a najednou narazíte na myšlenku, která vám připadá absurdní. Mnoho lidí pak tuto knihu odloží a už se k ní nikdy nevrátí. Přijmou názor, který mi už na základní škole vnucoval můj učitel občanské nauky. Často říkal: „Bible je snůška nesmyslů. Žádný vzdělaný člověk ji nemůže brát vážně...“

Tohle nebezpečí hrozí každému, kdo čte Bibli a snaží se jí rozumět. Dokážu si přiznat, že mne text přesahuje? Dokážu trpělivě čekat, až mi Bůh skrze svého Ducha osvětlí to, čemu zatím nerozumím? Nebo to raději vzdám, zavřu Bibli a odložím ji do knihovny?
Dnešní text patří k těm, které se na první pohled mohou zdát nesmyslné: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ (Mat.10,39) Rozumíte tomu? Jak mohu ztratit život tím, že ho naleznu? A jak mohu nalézt život tím, že ho ztratím? To přece nedává smysl. To je jako bych řekl, že když ztratím peněženku, tak ji naleznu a když ji pak naleznu, tak ji vlastně ztratím...

Když jsme se v deváté třídě rozhodovali, co dál, zavolala si mne třídní učitelka do kabinetu. Velice vážně mi rozmlouvala mou víru. Říkala mi, že jestli se nevzdám své víry, tak zahodím své schopnosti, které mám. Ptala se mne, proč si kazím život. Když viděla, že její slova nepadají na úrodnou půdu, ukončila vše slovy: „Vlastíku, Vlastíku, co z tebe jen bude...“ Bylo vidět, že ji můj postoj mrzí, protože mne měla ráda.
Život šel dál a zdálo se, že měla pravdu. Nedostal jsem se na střední školu a šel na učiliště. Setkali jsme se po třiceti letech na srazu naší třídy. Protože to byl první sraz, na který jsem mohl přijít, všichni se ptali jak žiji, zda mám rodinu, co dělám atd... Pokud jste na takovém srazu už někdy byli, jistě to znáte.
Pak si ke mně přisedla třídní učitelka. Byl jsem zvědavý, co mi poví. Chvíli jsme si povídali o tom, jak se máme a ona pak řekla: „Vlastíku, dneska jsem ráda, že jsi mne tehdy neposlechl.“

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Dlouho mi v tomto unikalo to podstatné. Když jsme s kamarády diskutovali, jak to Ježíš myslel, snažil jsem se jim to vysvětlit na příkladu mého kamaráda Petra, který se v jedena dvaceti letech stal olympijským vítězem. Jako sportovec si musel odříct spoustu toho, co jsme myl mohli. Všechen svůj čas věnoval tréninku. Fotbalu vlastně obětoval život. Doslova ztratil mládí, protože jeho život v té době byla škola a dřina na tréninku.
Dnes už tento příklad k tomuto textu nepoužívám. Petra, i když vyhrál olympiádu, dnes už nikdo nezná. Chvíle slávy pominula. Je z něho zapomenutý hrdina a šampión, jakým okolo nás žije tisíce.

Apoštol Jan napsal v knize Zjevení zajímavé svědectví na naše dnešní téma: „Viděl jsem trůny a na nich usedli ti, jimž byl svěřen soud. Spatřil jsem také ty, kdo byli sťati pro svědectví Ježíšovo a pro slovo Boží, protože nepoklekli před dravou šelmou ani jejím obrazem a nepřijali její znamení na čelo ani na ruku. Nyní povstali k životu a ujali se vlády s Kristem...“ (Zj.20,4)

Ježíš neříká: „Kdo ztratí život, nalezne jej“. Nalézt život můžeme podle Ježíše jen tehdy, když ho ztratíme pro Něj. Jestliže se musím kvůli své víře něčeho vzdát, Bůh slibuje, že mi to bohatě vynahradí. I kdybych musel zemřít, on mne jednou vzkřísí k novému životu. K životu, který už nikdy neskončí.

Pane, děkuji Ti, že s Tebou se nemusím bát ani ve chvíli, kdy mi kvůli víře hrozí smrt. Tvé zaslíbení dalo sílu Mistru Janu Husovi i dalším, kteří věřili, že život najdou tehdy, když ho pro Tebe ztratí. Toužím po stejné důvěře v Tebe.