113) Smysluplný půst (Mat.9,14-17)

V době, kdy jsem se učil strojním zámečníkem, navštívili naše učiliště dva lékaři s přednáškou o škodlivosti kouření. V první hodině nám promítli film, který pojednával o tom, jak cigaretový kouř škodí našim plícím, cévám a zdraví vůbec. Pak vyhlásili desetiminutovou přestávku a šli si na chodbu zapálit.

Když přestávka skončila a oni pokračovali ve své přednášce, nikdo už je neposlouchal. Mysleli jsme si své. Protože, kdyby to, co říkají, byla pravda, pak by páni doktoři sami nekouřili. Ale protože kouří, asi to s tím kouřením zase tak zlé nebude...

Víte, které zprávy se šíří nejrychleji? Pomluvy. Ty nepotřebují rádio, televizi ani internet. Šíří se jako chřipková epidemie. Proto se nemůžeme divit, že se zvěsti o Ježíšově návštěvě na hostině u Matouše donesly i k učedníkům Jana Křtitele. Ti tomu nemohou uvěřit a tak se vypravují za Ježíšem, aby si ověřili pravdivost těchto zpráv. V 9.kapitole Matoušova evangelia je uvedeno: Tehdy k němu přišli Janovi učedníci a ptali se ho: "Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?"
Ježíš jim řekl: "Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit...“ (Mat.9,14-15)
Pán Ježíš měl na začátku svých probuzeneckých kázání jen jedno téma. Bylo stručné: Od té chvíle začal Ježíš kázat: "Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské." (Mat.4,17) V tom se shodoval s Janem Křtitelem, jehož učedníci za ním teď přišli. Oba vybízeli k pokání. Ale zatím co Jan pobýval na poušti a živil se medem divokých včel a kobylkami, Ježíš šel klidně se svými učeníky na hostinu u celníka.

Jak může Ježíš vybízet k pokání a navštěvovat při tom hostiny? Pokání je přece vážná a smutná činnost. Přísný půst a modlitby. Jídlo a smích k němu nepatří. Tak nějak uvažují učedníci Jana Křtitele. Proto se obrátili na Ježíše a čekali vysvětlení, které by je uklidnilo.
Pán Ježíš jejich otázku neodmítl. Ve své odpovědi hovoří o svatbě a ženichovi. Na svatbě je přece normální, že jíme a jsme veselí. Radujeme se z toho, že dva lidé našli vzájemnou lásku...
Půst a smutek si máme nechat na dobu, kdy nás postihne neštěstí, nemoci a ztráty nejbližších. Pak bude mít půst význam. Pokud k půstu není důvod, ztrácí svůj význam. Nejen, že nám nepomůže, ale může nám dokonce uškodit.

Apoštol Pavel, když řeší problém jedení masa obětovaného modlám, říká: „Ten však, kdo pochybuje, byl by odsouzen, kdyby jedl, neboť by to nebylo z víry. A cokoli není z víry, je hřích.“ (Řím.14,23) Když se postím jen proto, že to chtějí druzí, ale já přitom necítím vnitřní potřebu, mohu tím uškodit své víře. Začnu totiž věřit, že Bůh chce, abych dělal věci, jejichž smysl mi uniká.
Ježíš ve své odpovědi učí, že když je důvod, máme hodovat a radovat se ze života a dobra, které bereme z Božích rukou. Když přijdou problémy kterým nerozumíme, pak máme v postu hledat odpověď na naše otázky i sílu přijmout i toto z Božích rukou. Právě v době smutku má půst smysl a může také splnit svůj účel.

Pane, uč mne radovat se s radujícími a plakat s plačícími. Tak to přece děláš i ty. Děkuji Ti, že máš řešení pro každou situaci mého života. Pomoz mi využívat požehnání, kterým je půst prožívaný ve správnou dobu správným způsobem.