Markéta Schneiderová
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Seznam rubrik
Oblíbené stránky
Oblíbené knihy
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Máma si o mně myslí, že jsem pyšná a že mě za to pánbůh potrestá
Tuhle jsme o tom zrovna vedly spor. Vyhrála jsem, ale ona to stejně neuznala. Řekla jsem, že když si o sobě budu myslet, že jsem hodná, chytrá a pracovitá ženská, nebudu si moct dovolit chovat se jako hajzl. Zdálo se, že o tom přemýšlí, ale pak zase sklouzla k tomu, že vytahovat se člověk nemá, nemělo by se to ani v duchu, volala: „Něco tu smrdí!“ a myslela tím sebechválu.
Markéta Schneiderová
Je to pěkné, když se o vás někdo bojí
I když jinak je strach svinstvo a dokáže člověka připravit o radost ze života. Když tělo co chvíli vyhlásí bezdůvodnou mobilizaci, přejde vás chuť na skopičiny a jste rádi, že jste rádi.
Markéta Schneiderová
Zažila jsem už všelijak hrozné vánoce.
Naše máma vždycky od listopadu pekla, smýčila, prala, drhla a sháněla, a potom jí pod stromečkem ruply nervy a udělala scénu. Scény dělávala i v průběhu příprav, natlakovala se a pak upouštěla páru. Jsem přesvědčená, že od sudiček dostanem všichni stejnou porci vzteku, akorát že ve velkém těle se to rozloží, zatímco u prcků se vztek koncentruje a jsou tím pádem třaskavější.
Markéta Schneiderová
„Kdybysme byli všichni stejný, neměli bysme se mít pro co rádi,“
říkal mi táta, když jsem odmítala jíst tučné maso. Celý život mě s mámou uklidňovali:„Dyť ty nejseš tlustá, Maculko.“
Markéta Schneiderová
„Páteček,“ zaradovala se máma,
a potom chvíli mudrovala, co je to s tím čtvrtkem, že ho furt přeskakuje. Řekla jsem, že až nebudu chodit do práce, taky se mi budou dny plést. Mám to za pár, stříhám metr a trochu ztrácím trpělivost, protože jsem se v poslední době slušně zpomalila. Taky mluvím víc nahlas a dávám si bacha, abych ve větě nepředala víc než jednu informaci. Žádné tohle a potom tamto, už jenom: teď a teď a teď, protože máma se vzteká, když mi nerozumí.
Markéta Schneiderová
My jsme všichni kuřlaví.
Vzpomínky na rodinná setkání plují v mlze propíchané žhnoucími konečky cigaret. A od té doby, co kouření přestalo být moderní, se mačkáme pod digestořemi a na balkónech, kde v napůl nazutých botách a nedopnutých zimnících vedeme řeči o tom, že na něco se umřít musí, podívej na babičku, tři mrtvičky a přitom v životě navzala cigaretu do pusy; dyť na nás stát v podstatě vydělává, vzhledem k vejšce spotřební daně na cigára a výrazně nižší naděje dožití u kuřáků.
Markéta Schneiderová
Když máma vypne televizi a odšourá se do svého pokoje k rádiu,
začínám žít svým tajným nočním životem.Rozsvítím lustr v kuchyni a vyvětrám, vesele plýtvám vodou i prostředkem na nádobí. Potom si naliju vínko a dám se do kreslení šišatých obrázků. O půlnoci mívám stůl i ruce zmazané od barviček a oči rudé jak angorák, jenomže máma dávno spí a já můžu zalézt do peřin s prsty černými od tuše. Ať žije anarchie!
Markéta Schneiderová
Poslední dobou jsem pořád na pochodu
Z mámina bytu je to k metru skoro kilák, takže do práce, z práce, k tomu chodím každé ráno se psem, což jsou kiláky dva, někdy i tři, v sobotu čtyři. Pochoduju a hlavou mi bzučí věty, navykla jsem si myslet v dialozích. Každou chvíli mě napadne, že bych něco z toho mohla zapsat, jenže až domů jsem to ještě nikdy nedonesla.
Markéta Schneiderová
Dobrý sluha
Ne že bychom se chodily opíjet, ale obvykle to tak dopadne.Jsme na tom podobně. V něčem to má horší ona, v něčem zas já, ono se to těžko srovnává. Často mi připomíná, jakou mám kliku, že se mi narodily samé holky. „Chlapi,“ krčí rameny, jako kdyby se tím všechno vysvětlovalo.
Markéta Schneiderová
Odpusťte mámám
„Tohle není můj kabát,“ Natahuje ruce před sebe a s nedůvěrou si prohlíží rukávy. „Je tvůj. Druhýho takhle mrňavýho v rodině nemáme.“„Nedělej ze mě blbce,“ mračí se. Pak v kapse najde seznam na nákup a posmrkaný kapesník.„Tohle ale jsou moje věci.“„Protože je to tvůj kabát.“„Je to možný?“ zvedá ke mně oči. „Že bych si ho fakt nepamatovala?“Nemá tušení, že jsem občas za její děravou paměť vděčná.
Markéta Schneiderová
Reportáž psaná velmi krátce
Když jsem balíčky s mletým vyskládala na linku, bylo mi okamžitě jasný, že masa je málo. Netušila jsem, kolik lidí přijde, ale sekaná se speče, to ví každej. Naštěstí jsem Lízu nechala na víkend u mámy a mohla ještě zaskočit k řezníkovi. Ona totiž každý loučení prožívá, jako kdyby bylo poslední. Vyje před sámoškou, klepe se z tý strašný nejistoty, jestli se k ní ještě někdy vrátím, a když se po patnácti minutách konečně s nacpanýma taškama zjevím, postávají nad ní v kroužku cizí babky, litujou jí a mně vyčítaj, že jezevčíka utrápím.
Markéta Schneiderová
Se Zděndou spolu chodíme o víkendech
Chodíme se psem, do hospod a do kina, a když je hezky, zaveze nás autem někam dál a chodíme spolu po lesích. Nejradši máme dubiny a bučiny, protože v létě jsou kropenaté světlem a na podzim žlutočervené. Do kopců už se nedrápeme, ze mě se dávno stal rovinář, a Zděnda má astma a krpály neudejchá.
Markéta Schneiderová
Tajně slavná
Po ránu bylo ještě teplo, ale během dne se zatáhlo, rozpršelo a vítr zchladil vzduch skoro o deset stupňů. Cestou k metru jsem u stánku uviděla šedivé sáčko za tři stovky. V letu jsem se do něj navlékla, utrhla cenovku a upalovala do podzemí. Slíbila jsem totiž Renče, že si přijdu poslechnout, jak její kamarád předčítá ze své fungl nové knížky. I s Renčou, která přišla pozdě, nás bylo dohromady jedenáct. Autor byl dvanáctý. Židlí bylo šest. Předčítal klidným hlasem, občas naprázdno polkl, když mu vyschlo v ústech, a já se bála zavrtět, protože jsem si k sezení vybrala křehký regál s knihami. Potom jsme zatleskali a šli s Jardou na pivo.
Markéta Schneiderová
Neperme se
Vyprávěla mi Saša, že se na rodinných sešlostech nakonec vždycky porvou. Naštěstí mají v příbuzenstvu většinu žen, takže si málokdy doopravdy ublíží. Opilé tetičky na sebe akorát ječí, fackují se a tahají se za vlasy.
Markéta Schneiderová
Tři kolíky do země
„Umřely nám děti!“ volaly holčičky vesele. Předtím je ještě stačily nakrmit rozcupovaným toaletním papírem a naplácat jim na bakelitové prdelky. „A teď půjdeme do kina,“ usadily se na gauč před zhasnutou obrazovku. Chvíli naprázdno komíhaly nohama, pak se mladší holčička zeptala: „Kam jedem?“ „Do Brna,“ odpověděla starší bez zaváhání. „Hyjééé!“
Markéta Schneiderová
Román
Hana mi napsala, že bych se měla pustit do románu, že prej na to mám. Překvapilo mě to, vždycky jsem si myslela, že novela je maximum, že větší příběh nikdy neumotám. Jenže pak jsem o tom na procházce s Lízou přemýšlela a zničehonic mě ta představa začala bavit. Proplést víc příběhů jako cop, nechat ty lidi, co o nich píšu, trápit víc než jenom pár měsíců, jak jsem to dělala doteď. Já si to nakonec taky musela odžít, v životě žádné zkratky neexistují. Líze to bylo vcelku fuk, lítala ve sněhu jako šílená a uši jí vlály kolem hlavy. Když jsem jí zapínala vodítko, kousla mě do ruky, protože v ní sněhová kalamita probudila pudy, anebo proto, že je to v podstatě ještě rozjívené mládě, které kázeň jenom předstírá.
Markéta Schneiderová
Malá rada je radička. Malá lež je lžička.
Nastoupily jsme do výtahu a hladce klouzaly středem do vyšších pater sklobetonové věže. Když jsem ji zdravila, přidala jsem úsměv. Jak říká moje máma, vyjde mě to na stejný prachy. Navíc prý z vědeckých výzkumů vyplynulo, že pouhý pohyb koutků vzhůru spouští v těle chemickou reakci, která nám zlepšuje náladu. A každá vědomě vyslovená lež prý otravuje organismus.
Markéta Schneiderová
Jsem nula
Jsem nula celá nula nula. A můžu si za to sama, protože jsem tu dlouho nebyla.Když mi Pepa na mítinku řekl: „Markét, zapiš to,“ roztančily se mi prsty po klávesnici. Před dvaceti lety na mateřské jsem je vytrénovala podle knihy Strojopisné etudy: „Dostala jste k opisu sadu dopisů.“ Z deseti se jich devět poddalo, jen malíček neposlouchá, neb je v důsledku úrazu křivý.
Markéta Schneiderová
Největší frajeřina
Vláčely jsme se Nerudovkou, zakopávaly o paty turistům, kteří se jako zmámené ovce pletli na chodníku, a pot z nás lil. Sotva jsem se táhla, ale Jana by mi neutekla, ani kdyby chtěla, po měsíci v umělém spánku měla ochrnuté palce na nohou, a když jí sandál sklouzl z nohy, musela se ohnout a pomoct si do něj rukou.
Markéta Schneiderová
A to se stalo!
Brečel, když ho nakládali do sanitky.Slzy mu tekly do vousů a u nosu se mu dělaly bubliny. Toho se odjakživa nejvíc bál, že ho zavřou do ústavu s oplocenou zahradou a dlouhými chodbami, v nichž šustí sesterské uniformy, že ho zavřou, až zčerná.
Markéta Schneiderová
Emoce a nemoce
„Co píšou?“ Odtrhla jsem oči od čtečky a nazdařbůh se usmála do slunce. Asi bych ji nepoznala, i kdyby z ní bylo vidět víc než jen tmavá silueta. Za ten rok, co jsme se neviděly, prakticky zdvojnásobila svou váhu.
Markéta Schneiderová
Přístav v bouři
Někdy je nám spolu veselo, jindy mlčíme a řeči se nám nevedou.Kolikrát víc posloucháme, co se mluví u vedlejších stolů, a děláme na sebe ksichty, že jsou lidi srandovní nebo blbí, jako ten dědek, co vedle nás seděl ve čtvrtek.
| předchozí | 1 2 3 | další |
