Máma si o mně myslí, že jsem pyšná a že mě za to pánbůh potrestá

Tuhle jsme o tom zrovna vedly spor. Vyhrála jsem, ale ona to stejně neuznala. Řekla jsem, že když si o sobě budu myslet, že jsem hodná, chytrá a pracovitá ženská, nebudu si moct dovolit chovat se jako hajzl. Zdálo se, že o tom přemýšlí, ale pak zase sklouzla k tomu, že vytahovat se člověk nemá, nemělo by se to ani v duchu, volala: „Něco tu smrdí!“ a myslela tím sebechválu.

Jenže já jsem fakt se sebou poslední dobou spokojená. Skončila jsem vnitřní válku, ve které jsem byla jednak ta, co by se ráda chovala správně a zároveň i druhá, která touží po dobrodružství a žere se strachem, že nikdy nic pořádného nezažije.
Za tu druhou může velkou měrou literatura, všechny ty dramatické osudy, kterými jsem se pročetla, a ve srovnání s nimiž jsem vedla triviální existenci. Přála jsem si, aby mě život vystavil zkouškám, a nepochybovala jsem, že bych si ze tří cest vybrala trnitou. Hrdina ve mně se těšil, až dostane příležitost předvést, za co stojí.
I táta říkával: „Tys vždycky chtěla bejt sirotek.“
On totiž raboval v našich zásuvkách a četl mi deník, a co v něm našel, ve vhodnou chvíli používal.
Ve skutečnosti jsem rodičům nic zlého nepřála, jen jsem si dost často představovala, že někam zmizeli, a já se zvládla o všechno postarat sama jako Robinsonka od Marie Majerové.
Bohužel většina zkoušek, které jsem v životě musela složit, byla z trpělivosti, a nikdo mě za to nepochválil. Trpělivost je přednost typicky ženská a tím pádem si jí společnost příliš necení, i když se ví, že s ní nejdál dojdeš.

V pátek jsem zase zapomněla zavřít okno ve svém dětském pokojíčku. Topení bylo vypnuté a báječně se vyvětralo, ale máma se zlobila:
„Ty bys měla brát prášky na Alzheimera, ne já!“
„Já ti to nedělám naschvál,“ dušovala jsem se a pak z toho udělala srandu, protože mám vyzkoušeno, že mi tak všechno snáz projde.
Máma se tentokrát ale nezasmála. Opravdu ji trápilo, že bych mohla zblbnout a zůstat jí viset na krku - co by si proboha se mnou počala?
Někdy si myslím, že si utahuje ona ze mě. Třeba když jsem v pondělí skučela, že se mi nechce na pracák, řekla mi, jen ať jedu, že stejně nic jinýho nedělám.

Původně jsem měla v plánu požádat o státní příspěvek na péči, teď se ale obávám, že nám ho nepřiznají. Až k nám přijde sociální pracovnice na šetření, vysvětlí jí máma, že všechno zvládne sama, i když já už zapomínám, jsem líná a navíc děsně pyšná. Svou popletenost umí zatím rafinovaně skrývat. Když u toho nejsem, zaplňuje prázdná místa paměti věrohodnými výmysly, a navrch mě do nebe chválí, protože ví, že se to od ní očekává. Jenom do očí mi tu kapku uznání nedopřeje.

Tak se té druhé ve mně, konečně dostalo dostatečně obtížného úkolu. Máma ji udržuje v mentální pohotovosti. A první se raduje, že podle měřítek, která si sama nastavila, se chová správně. Podaly si ruce, holky, pozdě ale přece, a v oblaku smradu sebechvály spolu uzavřely mír. Mír do odvolání.