Přístav v bouři

Někdy je nám spolu veselo, jindy mlčíme a řeči se nám nevedou.Kolikrát víc posloucháme, co se mluví u vedlejších stolů, a děláme na sebe ksichty, že jsou lidi srandovní nebo blbí, jako ten dědek, co vedle nás seděl ve čtvrtek.

Babku s sebou měl rozcuchanou, jedno oko jí tikalo, rtěnku rozpatlanou kolem pusy, jak si co chvíli palcem a ukazováčkem nervózně protřela koutky. Dával jí zabrat, vůbec ji nešetřil - proč taky, když byl na světě sedmdesát let, všechno už viděl a měl fůru názorů?
„To máš z toho, že nakupuješ na poslední chvíli,“ objasňoval jí právě. „Nepočkáš, nerozmyslíš, letíš jako splašená a koupíš první, co ti přijde pod ruku.“
„Povídám, že se mi u tý starý pánve ulomilo držadlo,“ snažila se chabě oponovat, ale hned ji zas připravil o slovo:
„Počkat! Rozmyslet! Na co máš hlavu, ti řikám?“
Veronika netečně srkala vinný střik, a když si všimla, jak jsme ztuhlí, protočila komicky panenky: „Šťastný manželství je jako přístav v bouři.“
„Ty piješ víno?“ zeptala se jí Helenka.
Jako kdyby zapomněla, že nám nedávno oznámila své rozhodnutí otěhotnět, pokrčila rameny a zapálila si cigaretu.
Nevydržela jsem: „Takže furt nic?“
Zaváhala, pak nejspíš usoudila, že bychom ji nenechali na pokoji, a vysvětlila: „To bych ho napřed musela dostat do postele.“ Hned se ale opravila: „Lépe řečeno přimět ho, aby v tý posteli dělal něco jinýho, než chrápal, žral bůček nebo čet noviny. Poslední dobou se chová jak mentál.“
Milan se ošil. Dávno jsem si všimla, že ho uvádějí do rozpaků slova s předponou „men“: menstruace, menopauza, ménage a trois, cukal sebou dokonce při meningitě a menhiru.
„Třeba bys to s ním měla zkusit po dobrým,“ navrhla Helenka. „Připravit romantickej večer se svíčkama a dobrou večeří,“ vydechla, pak sebrala odvahu a neochvějně dokončila, co měla na mysli: „Bejt na něj prostě milá.“
„Myslíš pro změnu,“ ujistila se Veronika, že správně rozumí.
„Sedíš si na uších?“ zadrnčel zničehonic dědek a na nás z toho zase padla tíseň. „Za dva tisíce čtyři sta osmdesát korun ti seženu čtyři takový pánvičky.“
„Tahle je ale z ušlechtilý oceli,“ pípla babka a on ji zas utřel:
„Dyť to nemá ani teflón!“
Babka sklopila oči ke stolu, hranou kávové lžičenky ryla do ubrusu ornament a oko jí tikalo.
„Jestli můžu něco podotknout jako muž,“ odkašlal si Milan, „já taky nemám rád, když na mě někdo tlačí.“
Čekala jsem, že se Veronika naštve, vyfoukla ale kouř ohleduplně nad jejich hlavy, a klidným hlasem řekla, ať jdou oba do prdele.
Mrskla jsem po nich okem, abych se ujistila, že si to tak neberou, a přitom mě poprvé napadlo, že by spolu opravdu měli někam zajít. Možná ne tam, kam je poslala, ale třeba do kina, do parku, na kafíčko do podloubí, protože se mi najednou zdáli jeden druhému tak podobní, jako by byli vyrobeni ze stejného mimořádně rozbitného materiálu.
Veronika vedle nich vypadá jako kočkovitá šelma, zatímco oni jako dva šnečci soustavně ohledávají okolí přecitlivělými tykadélky a při nejmenším náznaku nebezpečí se stáhnou do ulity. Pak jsem si ale řekla, že by jim to spolu nejspíš neklapalo, protože v sobě nemají ani za nehet vášně, a radši všechny tři napomenula, ať se nechají na pokoji.
„Uvědomte si proboha,“ požádala jsem je, „že jsme banda neurotiků. Každej z nás je háklivej na slovo, dyť si vemte…,“ chtěla jsem pokračovat, ale pak jsem si uvědomila, že na mě dědek odvedle nepřátelsky civí, a víc pro něj než pro své přátele, jsem větu dokončila: „jak dlouho si všecko špatný pamatujem. A některý věci,“ neudržela jsem se a zvedla káravě prst, „z hlavy přece nedostanem nikdy.“
Helenka horlivě kývala, že jí mluvím z duše. „Právě proto si myslím,“ přidala se, „že by na něj měla bejt trochu hodnější, a nebejt…,“ zapátrala po vhodném slovu, ale nakonec se stejně nepřemohla a použila to, které už ji dlouho svrbělo na jazyku: „taková mrcha.“
„Jenomže to je jako hrách na stěnu házet,“ dostával se dědek u sousedního stolu do varu. „To ti člověk může stokrát říkat, ale furt to de jedním uchem tam a druhým ven. Ty si snad myslíš, že ty peníze tisknu nebo co.“
„Hele, já vim přesně, co by na něj zabralo,“ vyfoukla Veronika kouř Helence pod nos. „Vychlazenej lahváč a porno. Romantická dvojkombinace.“
„Ty už se hlavně o nic nesnaž,“ zaburácel dědek, když chtěla babka zase něco říct. „Už takhle budu mít co dělat, abych to dal do pořádku.“
„Některý chlapi fakt riskujou,“ pronesla Veronika zamyšleně. „Představte si, že našeho souseda manželka umlátila pánví. V životě byste to do ní neřekli, taková tichá zakřiknutá ženská, co vypadá, že si všechno nechá líbit. On si ale tak dlouho koledoval, že jednou počkala, až usne a vzala ho po kebuli.“
Helenka se vylekaně ohlédla po dědkovi, jestli poslouchá.
„Vztek člověku asi dodá páru,“ pronesl zamyšleně Milan. „Protože pánev skoro nic neváží, udeřit by se muselo opakovaně.“
„Pokud to ovšem nebyla pánev z ušlechtilé oceli,“ zasmála se na něj Helenka očima, a já si řekla, že by jim to spolu možná přece jen mohlo klapat.