Dobrý sluha

Ne že bychom se chodily opíjet, ale obvykle to tak dopadne.Jsme na tom podobně. V něčem to má horší ona, v něčem zas já, ono se to těžko srovnává. Často mi připomíná, jakou mám kliku, že se mi narodily samé holky. „Chlapi,“ krčí rameny, jako kdyby se tím všechno vysvětlovalo.

Je fakt, že si moc nemůžu stěžovat. Občas se moje holky promění v hyperkritické komando a během chvilky mě doženou k slzám, většinou se mnou ale mají soucit.
Kliku mám zřejmě i v tom, že mi zůstala na krku máma. Od té doby, co u jejího táty propukla nemoc, proměnil se totiž ve zlého dědka. Už se jenom zuby nehty snaží udržet naživu, na vlídnost už mu síly nezbývají. Stejně věděl odjakživa všechno nejlíp, teď světu navíc vyhlásil boj na život a na smrt.
„Takhle před sebou mává holí a řve, ať mu jdou všichni z cesty,“ vyprávěla mi před půl rokem. „To tě fackuje hanba a zároveň lidi nenávidíš, že nejsou schopný pochopit, že se tak chová jenom z  bezmoci. Pro chlapa to musí bejt těžký, rozumíš?“
Rozumím, protože jsem taky měla tátu.
„To je ale zlej dědek,“ volaly za náma cizí děti, dodneška mě píchne u srdce, když si na to vzpomenu.
„Co s tím?“ ptá se a ví, že my dvě s tím nic nezmůžem. Aspoň nám teda doleju.
První láhev padne během půlhodiny.
„Tohle že byla sedmička?“ mává s ní nad hlavou, aby si číšník všiml. A je v tom slyšet i pýcha, že se neupejpáme, že v tom jsme skoro jako chlapi, v našem věku už si to snad můžem dovolit.
„Ty nevíš, jaký máš štěstí,“ naklání se ke mně.
„Ale vím.“
Tři dcery jsou občas soucitným komandem, občas se matka dokonce cítí opečovávána, alespoň někdo se zeptá, jak se má, i když je v tom cítit úzkost, že až to jednou začne jít ztuha, vyplynou z toho pro ně povinnosti.
„Tohle ty mý kluky v životě nenapadne!“
„Tak jo,“ přiznávám, že tentokrát zvítězila. „Kdo řekl, že je lepší, když nám záviděj, než aby nás litovali?"
Když se mnou souhlasí, propíchne vzduch umělým nehtem: „Přesně!“
 A když se diví, říká: „No nekecej!“
„Občas mám pocit, že už to moc dlouho nesnesu,“ přiznávám, když řeč přijde na práci.
„Nejde o to, co dělám. Ale představ si bejt celej den zavřená v kanclu, zadek přilepenej k židli a oči k monitoru. Ani okno si nemůžu otevřít, jenom klimatizace teskně hučí.“
„No nekecej,“ vrtí hlavou, že tentokrát jsem vyhrála zas já. Ona má své zaměstnání i po letech ráda.
V polovině další láhve padne první pusa.
„Pocem, víš ty, že tě mám ráda?“
Hovory o manželství nás uvádějí do rozpaků. Já jsem rozvedená, a až se v noci vrátím domů, nikdo na mě čekat nebude. Na druhou stranu mě zas nikdo nevydírá: „Kam jdeš? To mě tu zase necháš samotnýho?“
Pak ještě probereme počasí, případně volby, když je právě jejich čas, kvůli tomu si ale do vlasů nevjíždíme. Její teta byla v disentu a můj táta komunista. Potom můj tchán, kterého vykopli ze strany a její máma, která tam vlezla, aby ji nechali učit. Z toho všeho jsme smířlivé, i když máme své hranice.
„Ty vole,“ říká mi, „z toho by ses poblila, jak jsou dneska ty mladý flexibilní. Takový slova jako čest a dobrý jméno pro ně znamenají míň než suchý z nosu.“
Po druhé láhvi obvykle začínáme zívat.
Motáme se cestou na tramvaj, já potom musím ještě metrem a autobusem na periferii, kde mě nikdo nečeká a nebude tudíž trápit otázkami, kde jsem byla a proč se vracím tak pozdě.
„Ale jo, mám se fajn,“ šeptá mi při loučení do ucha, abych si nedělala starosti.
„Akorát že střízlivá už to  moc nedávám.“
Potom mi zlehka smýkne rty o tvář a zeptá se, čím se mažu.
„Sádlem,“ volám na ni, když nastupuje. „Ale musí bejt doma škvařený, s láskou.“
„Se ví, ty trubko,“ mává z tramvaje a chechtá se na mě přes sklo . Jak ji znám, bude se tomu smát až do Strašnic.