Tentokrát o stromech

protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.

Připadá mi nefér, když na blogu vystavuju jejich soukromí, a marně si to omlouvám tím, že si to nikdy nepřečtou, a že když se dělím o zážitky, dávám tím třeba někomu šanci se s úlevou zasmát: „Tohle mám doma taky!“
Vzpomínám si totiž, jak se mi po dlouhých letech bojů s depresemi ulevilo, když jsem si v příručce přečetla, že zacyklené vzorce negativních myšlenek, kterými se týrám, patří k diagnóze, a úchylná tudíž nejsem já, ale depka. Od té doby je pro mě daleko snazší poznat, kdy na mě zas nastupuje, hnusným myšlenkám nepřikládám takový význam, a především nedělám v tomhle období žádná zásadní životní rozhodnutí.
Ale zpátky ke stromům:
Když za mnou přijela Káťa, hned si jich všimla. Narostly až do nebe, fakt. Pamatuju, když je sázeli, útlé kmínky v zahradě mateřské školy, smrčky a borovičky před třípatrovými činžáky, typický příklad ochočené přírody. Mezitímco jsem tu nebydlela, ovládly celou ulici. Její obyvatelé zestárli a zvetšeli, stromy dál bují. Kousek od nás se zrovna jeden valí na plot, a protože majitelé domu nemají dost sil, aby ho pokáceli, postavili pod něj akorát žebřík.
Vedlejší družstevní dům je ze severní strany úplně zastíněn jehličnany. Máma, která se furt klepe zimou, protože je hubená jak lunt, sousedy lituje, že v těch mornách musejí žít. Protože jsou to převážně její vrstevníci, kteří se přistěhovali koncem šedesátých let, nejspíš už si na stín zvykli, ale až jednou byty zdědí jejich děti a přistěhuje se nová generace, tuším, že se stromy bez slitování zatočí.
U Zděndy pod panelákem si taky jeden dovoluje. Bůh ví, co je to za druh, kvete prý nestydatě dlouho a dělá astmatikům peklo ze života. Zděnda je alergický skoro na všechno, co vás napadne, a i když ten strom nemá rád, nechal by ho žít. Ve stejném domě ale bydlí astmatická holčička, jejíž otec tak smířlivý není a snaží se přemluvit úřady, aby se daly do kácení.
I stromy podél cest jsou prý životu nebezpečné. Nedávno dal někdo na facebook odkaz na článek, v němž se psalo, že stromy o víkendu vraždily.
„Čelní náraz do stromu prý patří k nejčastějším příčinám tragických nehod,“ píšou i na stránkách Českého rozhlasu. Třeba stromům nadržuju jen proto, že nemám řidičák.
V zahradě domku kousek od nás roste jeden listnáč, kterému každoročně přistřihují větve. Přes léto si člověk ani nevšimne, ale od podzimu do jara trčí do ulice smutně okrájené torzo. Jako by to nestačilo, vysadili mu ke kořenům břečťan. Tmavozelené šlahouny se plazí po kmeni a svírají strom v dusivém objetí. Je mi ho líto, když ho při ranních procházkách s Lízou míjíme.

Já vím, že se mi sem máma i čuba nakonec vloudily, ale všimněte si prosím, že tentokrát je nepomlouvám. I když by se mi chtělo. Protože nadhled není kopec, na který se člověk vysápe a pak z něj už pořád s laskavým humorem shlíží. Je to spíš vrtkavý velbloud, co vás co chvíli skřípne mezi hrby. Je to hroch, který vás sklepe do bahna, když už si myslíte, že jste si ho ochočili. Nebo blbý osel, co furt zdrhá.
Zvykla jsem si ho hledat v ulicích naší čtvrti. Nad hlavou se mi kývaly větve stromů, teď na jaře plné květů. Chodila jsem vždycky, dokud se vztek a sebelítost nerozpustily. Dost často jsem si při chůzi zpívala, i když mám hlasivky v čudu, a přitom se přemlouvala, že máma nemůže za to, že vyvádí, protože život s demencí stojí za prd.
Jenomže na mě zase vyzrála. Když jsem se v pondělí vrátila z procházky, byl v zámku z druhé strany klíč. Dlouhých deset, možná i patnáct minut mě nechala zvonit a dusit se zlostí na rohožce, osel mezitím zas utek. Vydal se toulat alejemi, takže mi nezbylo, než koupit litr a půl vína a lovit nadhled v petláhvi. Konečně, vinohrad je přece taky stromořadí.