Jsem nula
Zapisování mám ráda. Dělá mi dobře pohyb hrotu propisky po papíře, i ťupání kláves na noťasu se mi líbí, třebaže mi princip transformace myšlenek v písmena připadá pořád stejně záhadný.
Palcem jsem udělala pauzu a přečetla si, co jsem napsala:
„Kravata se k tomu nechodí.“
Automaticky jsem opravila překlep, a teprv pak se zamyslela. Nejspíš jsem na zlomek vteřiny usnula s otevřenýma očima.
Poprvé se mi to stalo před pětatřiceti lety při hodině dějepisu.
Když Evini rodiče odcestovali k moři, zalhala jsem doma, že jedeme na týden se školou, a místo toho jsme u Evy uspořádali několikadenní mejdan. Potom jsem usnula při výkladu o třetí internacionále. Dokonce se mi zdál krátký sen od moře, ze kterého jsem nevědomky pořídila zápis: „Lenin má za plavky.“
O to totiž ve snu šlo: co má Lenin za plavky.
„Tohle mi dej, Markét, taky do zápisu,“ kývl na mě Pepa, a já poslušně pohnula prsty. Na obrazovce se objevila slova: „S majoránkou a se šunkou.“
Pokusila jsem se ukáznit další větou z učebnice:
„Dopisy jste opsala a kopie jste poslala,“ ale malíček klepl na caps lock:
„VYVŘELY ÚLY.“
Došlo mi, že se něco porouchalo a hlava se mi zatočila ze strachu. Pepa mě vyrazí a já už nikdy nic rozumného nenapíšu.Třeba jsou to vzkazy z nevědomí, zadoufala jsem, možná odteď budu psát básně. Jenomže prsty si jely svou nesmyslnou linku:
„Dosolit sololit.“
Večer jsem den chtěla zapsat do deníku, byl ale ještě příliš čerstvý a proměně ve slova se bránil.
Co když už nikdy nic rozumného nenapíšu? Napsala jsem vůbec někdy něco rozumného?
Otevřela jsem soubor s rozepsaným příběhem, na který jsem už půl roku nesáhla.
Anča vyrostla a zrovna se chystala k maturitě, Emil s Tomášem se ládovali syrečky před televizní obrazovkou. Něco bylo ve vzduchu, jako by se mi mezitím pohádali, přesto jsem se s nimi cítila útulně a v bezpečí.
Ani jsem si nevšimla, kdy jsem začala opravovat. O fous jsem narovnala obraz nad postelí. Emilovi utáhla culík. Prsty mě už zase poslouchaly, slova se sypala jako po drátkách.
Zas jednou se ukázalo, že tělo je chytřejší než já. Pozná, když mám dost, ale taky ví, co mi dělá dobře. Jen na mě občas musí trochu zařvat.
Markéta Schneiderová
Bibliobus 1
Schody do bibláku jsou vysoké. Někomu trvá i pár minut, než je zdolá. Jistá paní v Malešicích na mě vždycky z chodníku huláká: halóóó! Musím vytáhnout její nacpanou kolotašku dovnitř, zatímco ona se souká vzhůru po zábradlí. Trávu pro morčáka odloží do regálu s nápisem Doporučujeme, kam láduju novinky, a já jí pak pomůžu vybrat dvanáct - čtrnáct knížek, což je její dávka na dva týdny. Pak tašku vynesu na silnici za autobus, kam už se nějak dobelhá.
Markéta Schneiderová
Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.
S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.
Markéta Schneiderová
Tak jsme mu zase napsaly:
„Honzíku, co je s tebou? Ozvi se.“ Nechtělo se mi. Brácha ví, že máma napsat esemesku neumí. Ani zvednout telefon se jí pokaždé nepodaří, volá vždycky: „Markétko, Markétko, slyšíš mě?“ Nutí mě hulákat na celý autobus a pak to omylem položí.
Markéta Schneiderová
Tentokrát o stromech
protože nechci pořád psát o mámě a o psovi, i když tihle dva živočichové okupují v mém životě čím dál větší prostor.
Markéta Schneiderová
Venku už zas všechno pučí
„Jen mně nikdo nepučí,“ říká máma, a je to vlastně tátův fórek, nejspíš dost starý, protože táta sice byl vtipálek, ale nijak zvlášť originální. Měl svou sérii fórků pro konkrétní příležitosti a roční období. Pár z nich jsem přejala do svého repertoáru, zdědila jsem totiž jeho smysl pro humor, pomáhá mi na deprese minimálně stejně jako prášky.
Další články autora |
Atentát na Fica. Slovenského premiéra postřelili
Slovenského premiéra Roberta Fica ve středu postřelili. K incidentu došlo v obci Handlová před...
Fico je po operaci při vědomí. Ministr vnitra mluví o občanské válce
Slovenský premiér Robert Fico, který byl terčem atentátu, je po operaci při vědomí. S odkazem na...
Drahé a rezavé, řeší Ukrajinci zbraně z Česka. Ani nezaplatili, brání se firma
Premium České zbrojařské firmy patří dlouhou dobu mezi klíčové dodavatele pro ukrajinskou armádu i tamní...
Fica čekají nejtěžší hodiny, od smrti ho dělily centimetry, řekl Pellegrini
Zdravotní stav slovenského premiéra Roberta Fica je stabilizovaný, ale nadále vážný, řekl po...
Pozdrav z lůžka. Expert Antoš posílá po srážce s autem palec nahoru
Hokejový expert České televize Milan Antoš, kterého v neděli na cestě z O2 areny srazilo auto, se...
Překvapivé oznámení. Volby budou už 4. července, oznámil britský premiér
Britský premiér Rishi Sunak oznámil, že parlamentní volby v ostrovní zemi se uskuteční už 4....
Vláda schválila návrh na vznik nových sousedských dětských skupin
Vláda schválila návrh ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky z KDU-ČSL, který počítá se...
V pankrácké věznici je kritický nedostatek dozorců. Chybí i jídlo pro vězně
Ministerstvo spravedlnosti žádá vládu zhruba o 1,2 miliardy korun navíc pro Vězeňskou službu. V...
V kancelářích farmaceutické firmy Novo Nordisk u Kodaně vypukl rozsáhlý požár
Rozsáhlý požár zachvátil kanceláře dánské farmaceutické firmy Novo Nordisk nedaleko Kodaně....
- Počet článků 75
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1125x
Znechucena obchodem se rozhodla, že své knihy nebude prodávat. Pomalu je za sebou trousí, kudy chodí, a nabízí je zdarma zaslat každému, kdo o ně projeví zájem. Líbí se jí představa, že její knihy není možné nikde koupit, lze je jen dostat nebo nalézt.
Před marketingem dává přednost happeningu.