Neperme se

Vyprávěla mi Saša, že se na rodinných sešlostech nakonec vždycky porvou. Naštěstí mají v příbuzenstvu většinu žen, takže si málokdy doopravdy ublíží. Opilé tetičky na sebe akorát ječí, fackují se a tahají se za vlasy.

Když se já cítím být v ohrožení, couvám do zdvořilosti jako do jeskyně. S úchyláky, násilníky a přepadáky mluvím vlídně, abych je nerozrušila. Když mi jednou lupič mířil pistolí do obličeje, požádala jsem ho, aby byl tak laskav a nestřílel, protože mám tři děti. Když se mě neznámý muž v temné uličce snažil přimět, abych mu ho vyhulila, slušně jsem se omluvila, že nemám čas, protože spěchám domů.
Jen jednou jsem se rozkřikla na chlapíka, který se mnou pozdě k ránu vystoupil z nočního autobusu.
Všimla jsem si už za jízdy, jak na mě pomrkává, dělala jsem ale radši, že ho nevidím. Teprve, když za mnou vyrazil od zastávky k spícím panelákům, zabušil mi ve spáncích strach. Přidala jsem proto do kroku. On přidal taky. Když jsem se zastavila, aby mě předešel, v tu ránu se taky zastavil. Ohlédla jsem se:
„Kam jdeš?“
„Jdu s tebou.“
„Se mnou nejdeš,“ vysvětlila jsem. „Pěkně si počkáš na další autobus.“
Pak jsem se rozběhla.
Vyrazil za mnou.
Vzpomněla jsem si, jak nám ve škole nám říkali, že honit můžou jenom toho, kdo utíká a zastavila se.
„Jdu s tebou,“ zopakoval.
„Povídám ti, že se mnou nejdeš,“ zařvala jsem najednou, i když dodnes nevím, kde se to ve mně vzalo.
„Mazej zpátky,“ rozběhla jsem se proti němu a zadupala jako hroch.
Vrazil ruce do kapes a svěsil ramena. Zkusmo jsem udělala pár kroků k domovu a znovu se ohlédla. Mračil se, ale z místa se nehnul. Dala jsem se do běhu a utíkala, dokud mi stačil dech.
„Já se s příbuznýma neperu,“ řekla jsem Saše. „Nebudu přece hřešit na to, že se v rodině všechno spláchne. Já radši s každým jednám zdvořile.“
Až doma jsem si vzpomněla, jak jsem kdysi uhodila nejstarší dceru.
Řekla: „Proč mě biješ?“
„Protože zlobíš.“
„Jenomže to bolí.“
„To má bolet,“ vysvětlila jsem jí. „Musím tě vychovávat, abys mi nepřerostla přes hlavu.“