„Páteček,“ zaradovala se máma,

a potom chvíli mudrovala, co je to s tím čtvrtkem, že ho furt přeskakuje. Řekla jsem, že až nebudu chodit do práce, taky se mi budou dny plést. Mám to za pár, stříhám metr a trochu ztrácím trpělivost, protože jsem se v poslední době slušně zpomalila. Taky mluvím víc nahlas a dávám si bacha, abych ve větě nepředala víc než jednu informaci. Žádné tohle a potom tamto, už jenom: teď a teď a teď, protože máma se vzteká, když mi nerozumí. 

Napřed pořád chtěla psa, a když jsem ho koupila, došel jí po pár měsících dech a řekla, že na něj nestačí. Povedlo se mi to ukecat na víkendy, přes týden zůstávala Líza u ní a v pátek jsme spolu ujely do garsonky. Máma si odpočinula od psa a já od mámy. To jsem se ještě trochu bouřila, že jsem jen taktak přežila naše čtyři kočky, o psa jsem nikdy nestála, a už vůbec ne o prdlého jezevčíka, co nedokáže jít chvíli rovně, a furt se někde šmrdolí.

Renča mi ale říkala, že se naladím. Že prý se člověk časem naladí na každého živočicha. A měla pravdu, holka moje zlatá. Bydlím u mámy sotva dva měsíce a už jsem se přizpůsobila jejímu tempu a holím věty rozvité, aby je pobrala. Přitom děláme, jako že se nic nezměnilo, že pořád ví všechno líp.
Když upeču koláč k snídani, káravě se na mě přes brejle podívá:
„Že tys to těsto neosolila?“
Nemůže poděkovat nebo dokonce chválit, aby to nevypadalo, že se beze mě neobejde. Přistěhovala jsem se k ní přece, protože se mi nechtělo dojíždět. Mám kliku, že je tolerantní a uznává, že jsem to měla přes celou Prahu daleko.

Štve ji, že liju lógr do dřezu, neuklízím si pantofle, když jdu se psem, a že nechávám boty na chodbě. Občas se prostě neudrží a vyletí. Zrovna předevčírem na mě ječela, že jsem nechala kapky vody na linu v předsíni. Zbytek večera se mnou nepromluvila. Ani dobrou noc mi nepopřála. Za trest!

Naladila jsem se na plurál. Nenápadně hlídám, jestli bereme léky a chodíme pravidelně k doktorům. Nakupuju a vařím, na co má zrovna chuť, protože mě děsí, jak valem hubneme. Tuhle si přála k obědu kuře na paprice, a když ho slupla, řekla, že hlad je nejlepší kuchař.

„Odcházím do svých komnat i se svým nohsledem,“ loučím se, protože ji to vždycky rozesměje. Potom foukám kouř z okna a koukám na Prahu a pes na posteli straží uši, protože dole na silnici se zrovna někdo šourá. Je to paní Trhoňová, co bydlí nad námi. V půlce kopce zastavuje, zaklání hlavu a povídá, že bych si neměla nechávat boty za dveřma, copak nevím, že se před nedávnem někdo vloupal do sklepů? Kývám a nutím se do úsměvu, ale vevnitř už jsem se definitivně šprajcla. Co kdybyste si, všichni radiví důchodci světa, pro jednou trhli nohou?