Poslední dobou jsem pořád na pochodu

Z mámina bytu je to k metru skoro kilák, takže do práce, z práce, k tomu chodím každé ráno se psem, což jsou kiláky dva, někdy i tři, v sobotu čtyři. Pochoduju a hlavou mi bzučí věty, navykla jsem si myslet v dialozích. Každou chvíli mě napadne, že bych něco z toho mohla zapsat, jenže až domů jsem to ještě nikdy nedonesla.

Což mi připomíná kamaráda Mílu, který se kdysi dávno vrátil domů našrot, zato s odpovědí na všechny otázky lidské existence i všehomíra. Byl šťastný, ale jeho neoblomná máma si to nedala vysvětlit, a zahnala ho do postele. Do rána své velké poznání samozřejmě zaspal. Lidstvo možná mohlo být dál. A nebo taky ne, protože začínám mít podezření, že všechny nápady plavou v jakémsi rezorvoáru kolektivního nevědomí a čekají na vhodnou osobu a konstelaci. Tím pádem se ani já nenervuju, protože co nenapíšu sama, napíše někdo jiný a nejspíš líp.

Otázky všehomíra mě dřív taky trápily. Možná bych v tom neměla takový maglajz, kdyby mi naši v šedesátých letech nedovolili chodit do skauta. Na skautském táboře jsem párkrát omdlela v kostele a nejspíš proto se mi dodnes, když vkročím do chrámové lodi, točí hlava. Dřív jsem si ale myslela, že je to proto, že se na mě pánbůh zlobí.

Ze skauta mě vyrazili, protože mě táta odmítl nechat pokřtít. Nebylo to spravedlivé, protože on – komunista – pokřtěný byl, měl dvě křestní jména, jedno obyčejné české po tátovi a druhé luxusní: Norbert. Z útržků informací, které jsem pochytala na skautském táboře a protože jsem nebyla pokřtěná, ve mně zůstal pocit viny. Bylo mi sedm, sotva jsem začala chodit do školy, ale trápit sama sebe jsem uměla už tenkrát.

Vzpomínám, že jsem se pořád modlila. Za sebe, za bráchu, za naše, ale nejvíc za to, aby mi pánbůh odpustil, že nejsem dost hodná. Ve škole jsem se modlila na záchodě. Vkleče jsem odmumlala rychlou omluvu pánubohu a potom spláchla, abych nevzbudila podezření. Máma ani táta o tom neměli tušení. Stejně by to nepochopili.

Jednou přišla na návštěvu teta Máňa. Líbilo se mi, když mě mačkala v náručí, až jsem lapala po dechu, a říkala mi Marketíno. Její energie ale občas nabývala i děsivé podoby, facky u nich doma lítaly hlava nehlava. Navíc teta mluvila dost sprostě, o některých lidech třeba říkala, že jsou krávy a kurvy. Hlas měla křaplavý od kouření, a když se rozesmála, skončila v záchvatu kašle.

Ten večer přišla řeč i na boha. Teta nebyla komunistka, ale do kostela nechodila, ačkoliv byla taky pokřtěná. Už ani nevím, co přesně tenkrát řekla, možná, že bůh je kráva nebo kurva nebo něco takového. K smrti jsem se vyděsila, jelikož jsem si ze skauta pamatovala, že pánbůh všechno vidí, slyší a všechno si pamatuje. I kdyby nestihl všechny najednou pozorovat, kdykoliv si nás mohl pustit ze záznamu.

Nutně jsem se potřebovala pomodlit. Vytratila jsem se z kuchyně a zaplula do dětského pokoje. Nerozsvítila jsem, aby mě nevyhmátli, a rovnou padla na kolena. V tom okamžiku mi země pod nohama uskočila. Svalila jsem na záda a cosi oble měkkého mi přeběhlo přes nohy. Chvíli jsem si byla jistá, že se propadám do pekla. Pak jsem si vzpomněla, že mi Máňa přinesla nafukovací balón. Připletl se mi pod nohy, když jsem si klekala.

Časem mě víra ve vševědoucího trestajícího pánaboha opustila, časem mě chválabohu opustila i spousta jiných strachů. Už jenom doufám, že jednou přijdu domů našrot s myšlenkou, která objasní chod světa a smysl lidské existence, a že mě hned nezaženou do postele.