Emoce a nemoce

„Co píšou?“ Odtrhla jsem oči od čtečky a nazdařbůh se usmála do slunce. Asi bych ji nepoznala, i kdyby z ní bylo vidět víc než jen tmavá silueta. Za ten rok, co jsme se neviděly, prakticky zdvojnásobila svou váhu.

Chodila s námi do skupiny jenom pár měsíců, potom jí přeskočilo a musela si jít odpočinout do blázince. Od té doby jsme o ní neměli žádné zprávy.
„Ále,“ mávla jsem rukou a zalitovala, že v ruce nedržím knihu, abych nastavila obálku a ona si mohla titul sama přečíst. Čtečka měla místo přebalu jenom odrbané pouzdro z falešné kůže, a já musela přiznat, že si nepamatuji ani název, ani jméno autora. Paměť mi okorává a tvrdne jako bochník chleba, zdaleka už nevstřebá tolik co dřív.
„Čemu se směješ?“ zeptala se.
„Ále,“ zavrtěla jsem hlavou. „Máma se mě pořád dokola ptá, jakou že to má nemoc.“
Zvedla tázavě obočí.
„Alzheimera,“ řekla jsem. „Furt to zapomíná.“
Chtěla jsem se jí zeptat, jestli ji v blázinci moc netrápili, jak proboha dokázala přežít, když se sama sobě vymkla z kontroly, a jaké to bylo, když si mysl zase osedlala. Ráda bych věděla, co člověk cítí, když se zblázní, co se mu honí hlavou, ale na takové věci se nesluší ptát. V duchu jsem si ale umínila, že si seženu knížku, abych se o tom dozvěděla víc. Nejlíp takovou, která popisuje nemoc zevnitř, od někoho, kdo se uzdravil a pak o tom napsal, od někoho důvěryhodného. Takových, co píšou o věcech, které znají jenom z doslechu, jsou totiž spousty, a nejspíš si ani neuvědomují, jakou tím způsobují paseku.
„Je to dobrý?“ zeptala se.
„Trochu mě to sere,“ přiznala jsem. „Protože jsem o tom chtěla taky psát. Jak mi knížky změnily život. O tom, že když člověk celej život čte o vnitřním životě jinejch lidí, začne pochybovat o autenticitě svejch emocí.“ Zarazila jsem se, protože jsem najednou nevěděla, jestli s ní takhle můžu mluvit. Co když je pořád ještě popletená, mysl má sice osedlanou, ale nedrží otěže v ruce dost pevně, co když ji svými řečmi zase rozpochybuji?
„Spěcháš?“ zeptala jsem se, a když zavrtěla hlavou, poplácala jsem sedadlo lavičky.
„Poslouchej, ty seš ale pihovatá,“ řekla, když se posadila, a přejela mi prsty po ruce. „A zpocená,“ utřela si je do sukně. „Už aby ty vedra skončily. Musím bejt pořád ve střehu.“
Počkala jsem, a když nepokračovala, vrátila jsem se k rozečtenému příběhu: „Převážně je to o tom,“ klepla jsem prstem do čtečky, „jak člověka formujou a deformujou filmy. Hrdina je totiž neúspěšnej herec, kterej jich viděl za život stovky, a ví tudíž moc dobře, jak by se měl v který situaci chovat. Paralyzuje ho, že sám sebe vnímá zvenku a bojí se, že přehrává.“
Zdálo se, že ji to zajímá, proto jsem se odvážila pokračovat:
„Literatura tě může rozhodit ještě víc,“ řekla jsem. „Kromě doslovnejch návodů, co dělat ve zlomovejch situacích, dává i příklady toho, co máš cejtit. Víš, kdy tě má zalít vlna nejčernějšího zoufalství, a když se to nestane, pochybuješ, že seš v pořádku.“
Koutky rtů se jí pohnuly vzhůru, když říkala:
„To znám moc dobře, je to jako topit se v sudu s melasou.“
Udělala jsem hm, a najednou už jsem ani nechtěla slyšet, jak jí bylo, když se zcvokla.
„Někdy se píše i o pěknejch věcech,“ namítla jsem.
„Jo?“ otočila ke mně hlavu.
„Taky tě může zalít vlna nevýslovnýho blaha.“
Viděla jsem, že se usmívá, a proto jsem pokračovala: „A taky určitě víš, co máš cejtit, když se zamiluješ,“ řekla jsem. „Šimrání kolem žaludku třeba.“
„Jo,“ přikývla. „Tuším, že jsou to převážně hřejivý pocity. Což v tomhle vedru teda…,“ otřela si čelo hřbetem ruky a pak řekla: „Když mě loni odvezli, bylo právě takhle. Proto jsem letos ostražitá.“
Udělala jsem zase hm, a snažila se vymyslet, kam odvést řeč.
„V létě je v blázinci vždycky narváno,“ informovala mě mezitím.
„Na deprese je zas blbý jaro a podzim.“
„Já vim,“ řekla. „Každý roční období má něco do sebe.“ Pak se znovu lehce dotkla mého ramene. „Nikdy jsem si nevšimla, že jsi tak pihovatá.“ Tiše se zasmála: „Je to srandovní. Ale hezky srandovní,“ ujistila mě. „Taky seš krásně hladká. Alespoň tady,“ klepla mě jemňounce do ramene.
Chvilinku jsme byly obě zticha, akorát v roští za zády se nám hašteřili ptáci. Po nebi přeletěl eroplán a dole na náměstí cinkala tramvaj.
„Myslím, že teď mě taky něco zalejvá,“ přimhouřila legračně oči. „Řekla bych, že je to vlna bezpečí.“
Ucítila jsem šimrání kolem žaludku. Kdybychom byly ve filmu, a kdybych nebyla zpocená jako myš, byla bych ji nejspíš objala.