A to se stalo!

Brečel, když ho nakládali do sanitky.Slzy mu tekly do vousů a u nosu se mu dělaly bubliny. Toho se odjakživa nejvíc bál, že ho zavřou do ústavu s oplocenou zahradou a dlouhými chodbami, v nichž šustí sesterské uniformy, že ho zavřou, až zčerná.

Milan přivíral oči, když lehátko naráželo do kovových kolejí, ale v ničem jim nezabránil.
Pomohl složit invalidní vozík a podal ho mladému záchranáři, který ho jedním pohybem vhodil do vozu.
Pak zabouchli dveře a rozjeli se.
U nosu měl nudli jako švihadlo a ruce svázané pod dekou. Nemohl Milanovi ani zamávat.
Milan ho zdědil po tátovi s pozemkem v zahrádkářské kolonii. Táta ho nechal bydlet v chatce u kompostu. Dřív v ní schovávali nářadí, taky dřevo na zátop a krámy, které se mohly ještě někdy hodit.
Nikdo nechápal, že vydržel tolik let bez přístřeší, což je těžký úděl i pro zdravého chlapa, natož pro dědka, co se nepostaví na nohy. Nevyprávěl o tom, mnohem radši vzpomínal, jak v mládí létal pro české aerolinky, v době, kdy z Česka málokdo vytáhl paty.
Nechal ho v chatce bydlet zadarmo, akorát musel slíbit, že kolonii přes zimu ohlídá.
Zpočátku se až moc snažil.
Kdykoliv něco šustlo, volal policajty. Polevil, až když mu pohrozili, že příště nepřijedou. Vykradených chat tím pádem neubylo, ale Milanův táta už si zvykl, že na zahradě není sám. Neprospíval mu, ani neškodil. Z čeho žil, neměl nikdo ponětí.
Po tátově smrti mu Milan sem tam nosil jídlo, stejně neuměl vařit pro jednoho. Pro případ nouze si domluvili znamení. Vozík se totiž občas překotil, zvlášť když mu chlapi k pivu zaplatili pár rumů. Takový blázen nikdy nebyl, aby odmítl pozvání na panáka.
Vždycky se nějak dokázal doplazit ke stojací lampě, a blikáním přivolat pomoc. Naposledy šel ale kolem soused, a ze strachu před zkratem vyšrouboval pojistky.
Skoro tři dny ležel na prošlapaném linu, nejedl ani nepil. Když ho Milan našel, smrděl jako žumpa. Prosil ho, aby nikam nevolal, ale jazyk měl tak okoralý, že mu nebylo rozumět, a Milan by si to stejně na triko nevzal.
Brečel, když ho nakládali do sanitky, a pak znova, když ho z nemocnice vezli do blázince.
V kolonii se začalo říkat, že pilotem nikdy nebyl, že se mohl na letišti starat tak akorát o bagáž. Neškodil jim, ani neprospíval, tak na něj brzo zapomněli. Jenom Milan si občas vzpomněl, když na kompost vyhazoval zbytky brambor, protože vařit pro jednoho se už asi nenaučí.
Vprostředku léta se za ním vydal na návštěvu. Počítal, že nikoho jiného jeho osud nezajímá. V blázinci už ho nenašel, ale vrátný mu řekl, že získal umístění do domova. Prý ho tam mají rádi, obstarává jim pochůzky.
Milan si představil, jak asi s vozíkem zápolí u obrubníků, vrátný mu ale řekl:
„On se nám tady zase rozchodil!“
Stačilo ho prý přemluvit, aby se postavil na nohy, do domova už odešel po svých.
V kolonii se povídalo, že byl nejspíš jenom líný, a že by mu jinak nikdo pivo nezaplatil.
Taky se říkalo, že měl kliku, když mu vyšroubovali pojistky.