Od té doby, co jsem ztloustla, jsem se stala nepotopitelnou.

S rukama za hlavou se v rybníku vznáším jako špunt a koukám do nebe.Od pondělí předpovídali na každý den déšť, ale pršelo jen jednou. Vlastně dvakrát, ale podruhé to byla jen sem tam kapka, nanejvýš sem tam pleskanec.

Povídala paní v koloniálu, že by Vysočina potřebovala zalít. Syn byl včera s traktorem na poli a pro samý prach ho nebylo vidět. Koupily jsme si u ní s Májou točeňák, že si ho nad ohněm opečeme, ale choval se nestandardně, papír shořel na uhel a mastnota ani neukápla. Snědly jsme to, jen abychom nešly spát o hladu.
V koloniálu jsme byly už třikrát a dvakrát v hospodě na pivu. Mája si ovšem dává zonku, protože je jí deset a z piva jí chutná jenom pěna. Psi vždycky dostanou vodu - kohoutkovou. A když jsem chtěla dát milé hostinské dvacet korun dýško, koukala na mě, jako by mi přeskočilo. Přiměřené spropitné jsou prý tak tři, čtyři kačky.
Přijela paní na kole, a přestože bylo kolem několik volných stolů, přisedla si k nám. Povídala, že se taky stará o mámu. Říkala „o mamku“, asi že spolu mají lepší vztah. Tady je to, zdá se, úplně běžné, že rodiny zůstávají pospolu v jednom baráku. Ptala jsem se paní z koloniálu, jestli se odtud mladí stěhují, a ona říkala, že teď už ne. Spíš to vypadá, že se začínají vracet. No bodejť! Je tu přenádherně.

Hovím si v rybníce, o nohu se mi občas otře kapr, ale kachny se drží v rákosí, jsem pro ně příliš velké sousto. Po nebi letí čáp, takhle zblízka z něj jde skoro strach. Před čtrnácti dny tu prý ještě byl labutí pár, ale co vypukly prázdniny a chaty se zaplnily, odletěl kamsi do klidu.
S každým návštěvníkem se atmosféra v chatě proměňuje. Mája říká, že ty příjezdy a odjezdy nemá ráda, já nenávidím jenom odjezdy. Připadá mi, že co se holky odstěhovaly z domova, furt se jenom loučíme. Na jeden odjezd potřebuju deset porcí vítání, aby se mi to vynahradilo.

Když se Jozef chystal skočit do rybníka, šly jsme se kouknout, protože atrakcí je tu málo. Nechtělo se nám věřit, že při skoku neštrejchne břichem o bahno, u mola je vody tak do půlky stehen.
Viol chtěla, abych jí skok kestartovala, jak říkají děti v jejich školce.
„Pomalejc,“ poroučela si a nebyla spokojená, dokud jsem každou slabiku neprotáhla jak gumu do spoďárů: „Kééééééééstáááááártůůůůů!“

Pro nás je tohle vzpomínková krajina, kterou jsme jaksi mentálně zkolonizovali. Máme tu louku U tří pavouků, cestu Hrbolatku, louku Kontryhelku a sousedy Přezouvače. Dál jsme nikdy nezašli, nesázeli jsme v lese túje, nepěstovali anglický trávník kolem chaty ani rybíz, nechali jsme všechno rašit a bujet a schnout a chátrat. Nejvíc času jsme tady strávili čuměním a v téhle tradici pokračuju, přestože jsem si z Prahy dovezla knížky. Obloha je všude kolem, půl na půl s kukuřičným polem. Turisti se tu nehemží, chválabohu, žádné hlučné partičky cyklistů s cvakajícími podpatky, zato jsem na vlastní oči viděla pána, co přijel do hospody na koni, v sedle vypil pivo a odklusal.

Zuby si moc nečistíme, spíme v tom, v čem jsme chodily přes den, jíme, když máme hlad a spíme dosyta. Já se nečešu a nemaluju, podprsenkou se spoutávám, jen když jdem do vesnice. Psi s námi spí v posteli, Líza u Máji, Pepinčin buldok se nasáčkoval ke mně. Zabere sice víc místa, ale nevadí mu, když přes něj přehodím nohu.
Když mám chuť, pokračuju v psaní, tuhle se mi zdálo, že román vyšel dřív, než jsem ho stihla dopsat.
„Nevadí,“ řekla jsem si ve snu, „potom vydáme druhej díl.“

Jsem nepotopitelná a nějak víc naživu. Říkám si, jestli by to takhle nemělo být pořád. Moje čtrnáctidenní dovolená je za půlkou, a přesto se mi pořád zdá nekonečná. Opustila mě nervozita, že život frčí a já ho dost důkladně neprožívám. Tady jsem totiž člověkem, a ne v drogérii.