Znovu na hranicích

        Po čtyřiceti letech pobytu na poušti dospěla další generaceŽidů. Je čas na druhý pokus o přejití hranic zaslíbené země. Kdyby se otcové nevzbouřili, mohli už dávno žít v zemi, která podle zvědů oplývá "mlékem a medem".

Konec padání many
        Poslední místo, na kterém táboří, se nachází v Moábských pustinách naproti Jerichu, které se rozkládalo za Jordánem. I zde jim Hospodin dává vše, co potřebují k životu. Každé ráno mohou sbírat manu a i zde při jejich příchodu vytryskl vydatný pramen.
        Prorok Izaiáš o tomto období, kdy byli zcela odkázáni na Boží milost, napsal: "Nebudou žíznit, až je povede vyschlými kraji, vodu ze skály jim vyvede jak bystřinu, rozpoltí skálu a v hojnosti potekou vody."⁽¹⁾
        Jednoho dne svolává Mojžíš zástupce všech kmenů a ohlašuje, že druhý den vyrazí na další cestu. Tentokrát už nebudou putovat pustinami pouště, ale budou procházet obydlenou krajinou. Vyzývá Izraelce, aby si nachystali zásoby vody a potravin na několikadenní putování.
        Druhý den ráno jdou někteří sbírat manu, ale na zemi nic neleží. Skončilo období, kdy každý den padal chléb z nebe. Také silný pramen, který vyvěral ze skály, vyschl.
        Těsně před odchodem vydává Mojžíš poslední instrukce: "Procházíte územím svých bratří Ezauovců, sídlících v Seíru. Budou se vás bát, ale mějte se na pozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi. Za stříbro si od nich budete kupovat pokrm, abyste měli co jíst, za stříbro si od nich budete opatřovat vodu, abyste měli co pít."⁽²⁾

Nedostatek vody
        Cestou jim začala docházet voda. Hlavně těm, kteří neposlechli Mojžíše a nepřichystali si ji do zásoby. Všichni prožívali celých čtyřicet let každodenní zázrak padání many. Na každém místě, kde nebyla voda, viděli zázračné vytrysknutí nového vydatného pramene.
        Tuto zkušenost zachytil neznámý autor ve 105. žalmu: "Otevřel skálu a vody tekly proudem, valily se jako řeka vyprahlými kraji."⁽³⁾ Židé dobře věděli, že Bůh má pro ně vždy dostatek vody. Dokázal jim ji zajistit i na vyprahlé poušti.
        Místo modliteb z úst Izraelců začínají zaznívat výčitky a rouhání: "Kéž bychom byli také zahynuli, když zahynuli naši bratří před Hospodinem!⁽⁴⁾ Jednají úplně stejně, jako jejich rodiče, kteří pro své neustálé vzpoury nakonec zemřeli dřív, než mohli vstoupit do zaslíbené země.
        "Zastavení zázračného dodávání vody mělo být příčinou radosti. Znamením, že jejich pobyt na poušti končí... Zdálo se, jako by se lidé vzdali všech nadějí, že je Bůh dovede do Kenaanu a raději volali po požehnáních pouště."⁽⁵⁾

Unavený vůdce
        Mojžíš, který se právě dožíval sto dvaceti let, je už unavený. Nemá už dost energie, aby neustále bojoval se vzbouřenci. Spolu s Áronem jde tam, kde vždy našel pomoc. Jde ke stanu setkávání a celý problém předkládá Bohu, který mu odpoví: "Vezmi hůl, svolej spolu se svým bratrem Áronem pospolitost a před jejich očima promluvte ke skalisku, ať vydá vodu. Vyvedeš jim tak vodu ze skaliska a napojíš pospolitost i jejich dobytek."⁽⁶⁾
___________
⁽¹⁾Izaiáš 48,21; ⁽²⁾Deuteronomium 2,4-6; ⁽³⁾Žalm 105,41; ⁽⁴⁾Numeri 20,4; ⁽⁵⁾Na úsvitu dějin str.194; ⁽⁶⁾Num 20,8;