Život se rozplyne jak ranní mlha

         Šalomounovo rozjímání nad hledáním smyslu života pomalu končí. Zbývá několik posledních vět. Jedno je zřejmé. Muž, který v mládí dostal od Boha mimořádnou moudrost, dochází ke smutnému závěru. Pokud člověk nezačne s hledáním Boha a věčnosti včas, může nakonec propásnout poslední příležitost, kterou mu pozemský život nabídne a žádná další už nebude.

         Možná je dobré si připomenout něco ze Šalomounova života. Začal vládnout jako mladík. Měl obavy, zda to zvládne, a tak prosil Hospodina o dar moudrosti. Když ho dostal, stal se brzy legendou. Prvních dvacet let vlády se mu dařilo vše, na co sáhl.

         Pak se v jeho myšlení něco změnilo. Podle zpráv Bible ho jeho záliba v ženách, kterých měl ve svém harému tisíc, odvedla od uctívání Hospodina. Začal uctívat pohanská božstva a s jeho vládou to šlo s kopce. Nakonec mu Bůh musel oznámit, že se jeho království rozpadne, ale až po jeho smrti.

         Starý král si vzal Hospodinova slova k srdci a vrátil se k jeho uctívání. Právě v této době vzniká kniha Kazatel. Vše, co tu Šalomoun píše, má ověřeno na vlastní kůži. Proto může v závěru svého života napsat:
"Prach se vrátí do hrobu, tam, kde byl
   a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Všechno je jako vítr,
   všechno pomíjí jako ranní mlha, řekl Kazatel.
   Marnost nad marnost!" (Kazatel 12,7+8)

         Kniha Kazatel nám může na první pohled připadat dost depresivní. Zdá se, jakoby nic na této Zemi nedávalo smysl. Vše je jen "marnost nad marnost!" Jak už jsem psal dříve, tato biblická kniha mne vždy přitahovala a i když jsem jí moc nerozuměl, tak jsem cítil, že je v ní napsáno něco, co mne může ochránit před zbytečnými problémy. Jen jsem nevěděl, co to je.

         Myslím, že dnes už to vím. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině a tak jsem byl veden k tomu, abych ve svém životě respektoval Boží zákony. Byly doby, kdy jsem si dokonce myslel, že jsem lepší, než ti, kdo na Boží rady kašlou. Pak jsem pochopil, že dodržováním zákona si stejně nebe nezajistím, protože věčný život mi může dát jenom Bůh.

         To, že žiji podle Božích pravidel, dělá můj pozemský život šťastnější a také mu to přináší novou kvalitu. Pokud ale motivací tohoto životního stylu není "pamatování na Stvořitele", tak i v mém případě bude platit, že po mé smrti se rozpadnu v prach a tím vše skončí. Nebude už nic. Mé věčné ambice se rozplynou "jako ranní mlha".

         Pokud toužím po něčem věčném, pak mi nezbývá nic jiného, než s touto touhou předstoupit před Stvořitele a vše s ním probrat. Pokud to neudělám, pak vše, co jsem prožil a udělal, bude "marnost nad marnost". I kdybych žil devět set šedesát devět let jako Metuzalém, nic by mi to v mém hledání věčnosti nepomohlo.

         Věčnou hodnotu mému životnímu snažení nedává jeho délka, ale intenzita mého vztahu se Stvořitelem. Jen on totiž dokáže dát nový život i těm, jejichž tělo se už rozpadlo na prach. Nebude to jen nový, ale také i věčný život. Život s Bohem v jeho dokonale společnosti.