Vím, že brzy zemřu

         Změnilo by se něco ve vašem životě, kdyby vám váš lékař oznámil, že vám zbývá několik dnů života? Počítáte s tím, že tu třeba už zítra nemusíte být? Nebo plánujete na roky dopředu, protože vám se nic nemůže stát?

         Apoštol Petr ve svém druhém dopise píše: "Proto vám hodlám ty věci stále připomínat, ačkoliv o nich víte a jste utvrzeni v pravdě, kterou jste přijali. Ale považuji za správné probouzet vás napomínáním, pokud přebývám v tomto těle; vím totiž, že je budu muset brzo opustit, jak mi to dal poznat náš Pán Ježíš Kristus."  (2. Petrův 1,12-14)

         Jedním z důvodů, proč píše tento dopis, je vědomí, že už nebude dlouho žít. To je informace, kterou bychom si při čtení jeho druhého dopisu měli neustále připomínat. Proč? Protože to, co dělá umírající, pro něho bývá většinou velmi důležité.

         Většina lidí se dnes chová, jako by smrt neexistovala. Je to už hodně dávno, co Ježíš vyprávěl svým posluchačům následující podobenství. Přesto je stále aktuální: "Jednomu bohatému člověku se na polích hojně urodilo. Uvažoval o tom, a říkal si: `Co budu dělat, když nemám kam složit svou úrodu?´ Pak si řekl: `Tohle udělám: Zbořím stodoly, postavím větší a tam shromáždím všechno své obilí i ostatní zásoby a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.´
Ale Bůh mu řekl: `Blázne! Ještě této noci si vyžádají tvoji duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?´
Tak je to s tím, kdo si hromadí poklady a není bohatý před Bohem." (Lukáš 12,16-21)

         Ne, nemyslím si, že bychom měli stále myslet na to, že jednou zemřeme. Ale při našem plánování bychom tuto alternativu měli brát v úvahu. Spousta rodin musela řešit zbytečné problémy jen proto, že otec nebo matka nenapsali závěť a umřeli.

         Jakub nám ve svém dopise radí: A nyní vy, kteří říkáte: "Dnes nebo zítra půjdeme do toho a toho města, zůstaneme tam rok, budeme obchodovat a vydělávat" - vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí!
Raději byste měli říkat: "Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono." Vy se však vychloubáte a chvástáte. (Jakub 4,13-16)

         Vraťme se k Petrovi. Věděl, že brzy zemře, a tak se rozhodl, že napíše vzkaz všem, kteří ho přežijí. Napsal dopis, ve kterém nás chce "probouzet napomínáním". To je zvláštní slovní spojení. Připomenulo mi jednu situaci, kterou zažil i Petr.

         Krátce před svým zatčením prosil Ježíš Petra, Jakuba a Jana, aby se s ním modlili. Jenže oni už byli unavení a tak usnuli. Když to Ježíš zjistil, probudil je a Petrovi řekl: "To jste nemohli jedinou hodinu bdít se mnou? Bděte a modlete se, abyste neupadli do pokušení. Váš duch je odhodlán, ale tělo slabé." (Matouš 26,40-41) Chvíli nato přišli kněží a Ježíše zatkli. Petr pak tu noc Ježíše třikrát zapřel.

         Petr věděl, že brzy zemře. Proto píše svůj dopis a v něm se nás snaží upozornit na nebezpečí, která nám hrozí na naší cestě k Bohu a k věčnosti. Jedním z těchto nebezpečí je ignorování vlastní smrtelnosti. Zkusme dnes přemýšlet o tom, co by se v našem životě změnilo, kdybychom věděli, že brzy zemřeme. Co bychom řekli našim dětem? Svému partnerovi? Kamarádům?

         Nečekejme, až budeme vědět termín své smrti. Možná zemřeme náhle, bez přípravy. Řekněme to důležité našim blízkým raději hned. Nebojme se jim připomínat, že je máme rádi. Nebojme se s nimi mluvit o tom, že bychom s nimi chtěli jednou žít i v Božím království. Našim nejvzácnějším bohatstvím totiž nejsou plné stodoly, ale dobré vztahy s těmi, které máme rádi. A při svém plánování nezapomínejme vždy dodat: "Bude-li Pán chtít..."