Vážím si jednoho Žebráka

Jak na vás působí žebrák, který sedí v mrazu na zemi, ukazuje vám pahýl své nohy a vedle klobouku má položenou protézu?Už jste někdy zkoušeli sami žebrat?

Ten “žebrák“, o kterém chci dnes psát, má obě nohy, nesedí v mrazu na zemi a peníze, které “vyžebrá“, nemá pro sebe.

Před léty jsem se zúčastnil velikonoční sbírky nadace ADRA. Spolu se studenty středních škol a dalšími dobrovolníky jsme stáli u obchodních domů, na klopě jmenovky s logem Adry a na krku pokladničky, zapečetěné na havířovském magistrátu.
Měl jsem dobré odhodlání, že vydržím celý den. Zdravil jsem kolemjdoucí a nabízel jim možnost přispět na humanitární projekty zmíněné nadace. Pozitivně reagoval zhruba každý dvacátý člověk.
Setkával jsem se ale i s opačnou reakcí. Spousta lidí mi nadávalo do žebráků, zlodějů a podvodníků. Nebylo to jednoduché. Když mi kamarád po šesti hodinách nabídl, že mne vystřídá, byl jsem rád. Až do večera jsem pak raději dobrovolníkům rozvážel termosky s teplým čajem, protože ten den byla zrovna velká zima.

Kamarád Michal založil před šesti lety Dobrovolnické centrum o.s. ADRA ve Frýdku. Díky práci jedné důchodkyně, o které budu psát příště, měl na co navazovat a nemusel začínat úplně od nuly.
Přesto začátky nebyly jednoduché.

Chodil po středních školách a hovořil se studenty o možnosti práce v dětských domovech, nemocnicích a domovech důchodců.
Současně zajišťoval odborníky, kteří školili zájemce o tuto službu.

A samozřejmě sháněl peníze. Dobrovolníky musel pojistit a pokud dojížděli mimo místo svého bydliště, bylo třeba jim pomoci zaplatit jízdné.

Díky reakcím těch, které žádal o dar na provoz dobrovolnického centra, si občas připadal jako žebrák. Najít sponzory na práci centra, které ještě nevykázalo žádnou činnost, nebylo snadné. Ale Michal se nenechal odradit prvními neúspěchy.

V roce 2004 začali pracovat první dobrovolníci. Brzy si jejich práce všimli novináři a tak se objevovaly články v novinách a později i rozhovory v televizi a rozhlase. Malé dobrovolnické centrum se rozrůstalo a postupně vznikala další centra v okolních městech. Dobrovolníci za těch šest let odpracovali tisíce hodin a přinesli spoustu radosti opuštěným lidem.

Vážím si Michala. Pro mnohé to byl “žebrák“. Našli se dokonce takoví, co ho podezírali, že to dělá pro vlastní obohacení.

Vážím si tohoto člověka, který by při svých organizačních schopnostech mohl v pohodě řídit velkou firmu a mít za to daleko lepší manažerský plat. Nemusel by chodit po firmách prosit a ponižovat se. Ale on to dělá. Jeho největší odměnou je, když vidí radost klientů i dobrovolníků.

Vážím si tohoto „Žebráka“.
Vážím si i jeho manželky, která ho v jeho práci podporuje.
Vážím si všech, kteří pracují v dobrovolnických centrech různých nadací a občanských sdružení.

Díky vám všem, kdo děláte podobnou práci jako Michal. Ať vám Bůh dává každé ráno novou sílu i novou chuť pokračovat. Ať se co nejméně setkáváte se situacemi, kdy si připadáte jako žebráci. A ať naopak přibývá chvil, kdy se budete radovat z toho, že vaši práce ocení nejen vaši klienti, ale i společnost, kterou svou činností děláte lidštější.