Válka s Aradem

        Třicet dnů oplakávání smrti velekněze Árona končí. Ohnivý sloup se zvedá a zve Hebreje na další cestu. Dál kopíruje hranice území, které obývají potomci Ezaa, kteří Židům nedovolili projít před své území.

Reptání
        Mezi lidmi se začíná znovu šířit nespokojenost. Někteří začínají hovořit o tom, že Mojžíš už asi nemá podporu Hospodina, protože jinak by je nevedl pouští, ale vynutil by si průchod územím Edómu silou. Stále více lidí se zabývá myšlenkou, že se oddělí a zkusí to sami. Je jich přece dost na to, aby přemohli obránce Edómu a vynutili si volný průchod jejich zemí.
        Duch vzpoury se znovu šíří. Lidé přemýšlí o tom, koho si zvolí za svého nového vůdce. Mají dokonce řešení i pro případ, že se jim jejich ozbrojený pokus o přímou cestu do zaslíbené země nepodaří. Mohou se přece vrátit do Egypta a stát se znovu otroky.
        Ti, kteří prožili většinu života jako otroci, už zemřeli. Pamětníci už nejsou a tak mnozí nostalgicky vzpomínají na to, jak se měli dobře, když jejich rodiče otročili v Egyptských cihelnách.

Válka s Aradem
        Hospodin dal na počátku cesty Hebrejů do zaslíbené země slib: "Budete sloužit Hospodinu, svému Bohu, a on požehná tvému chlebu a tvé vodě. Vzdálím od tebe nemoc; ve tvé zemi nebude ženy, která by potratila nebo která by byla neplodná; obdařím tě plností let. Pošlu před tebou svou hrůzu a uvedu ve zmatek všechen lid, k němuž přicházíš; obrátím před tebou všechny tvé nepřátele na útěk. Pošlu před tebou děsy, aby před tebou vypudili Chivejce, Kenaance a Chetejce."⁽¹⁾
        Boží požehnání bylo podmíněno věrností. Dokud byli Židé věrní Bohu, chránil je před každým nebezpečím. Jenže teď věrní nejsou. Znovu začínají pochybovat o tom, zda udělali dobře, když slíbili věrnost Bohu, kterého jim představil Mojžíš.
        Bůh sleduje šířící se myšlenku vzpoury a nakonec od svého lidu odnímá své požehnání a ochranu. Poutníci se zrovna přiblížili k území, na kterém se rozprostíral malý městský stát Arad. Území, kterým se Židé ubírají, sousedí s malými královstvími a jejich panovníci se navzájem informují o pohybu tohoto potenciálního nepřítele.
        Zpráva o tom, že se blíží Izraelci, se tak brzy dostává i k panovníkovi Aradu: "Když uslyšel aradský král, Kenaanec sídlící v Negebu, že Izrael přichází cestou z Atárímu, dal se s Izraelem do boje a některé z nich zajal."⁽²⁾ Taková ostuda. Ještě včera si Židé mysleli, že svou novou zemi obsadí bez Hospodina i Mojžíše. Dnes počítají padlé a zjišťují, že aradský král dokonce zajal některé z jejich blízkých.

Mojžíši, pomoz
        Pokolikáté už je Mojžíš dobrý, když teče do bot. Lidé za ním přichází a prosí: "Mojžíši, volej k Hospodinu, ať nás zachrání!" Hebrejové vedle proseb i slibují: Tu se Izrael zavázal Hospodinu slibem: "Jestliže skutečně vydáš do mých rukou tento lid, zničím jejich města jako klatá."⁽³⁾ Zvláštní slib od poražených bojovníků.
        Co udělá Bůh? Bude se s nimi vůbec bavit? Mojžíš ve své kronice píše: "Hospodin Izraele vyslyšel a Kenaance mu vydal. Vyhubil je i s jejich městy jako klaté a nazval to místo Chorma (to je Klatbě propadlé)."⁽⁴⁾ 

        Izraelci slaví Hospodina. Zpívají písně na jeho oslavu a tak by se mohlo zdát, že teď už konečně pochopili, kdo je zárukou jejich budoucnosti.
__________
⁽¹⁾Ex.23,24-28; ⁽²⁾Num.21,1; ⁽³⁾Num.21,2; ⁽⁴⁾Num.21,3;