Ujmi se, Pane, mé pře...

Pamatuji na doby, kdy jsem velice rád diskutoval. Ještě raději jsem v těch diskuzích "vyhrával". Když jsem druhé straně dokázal, že pravda je na mé straně, měl jsem pocit vítěze.

    Podobné to bylo i ve chvílích, kdy jsem musel hájit svou čest a pověst. Snažil jsem se dokazovat, že to, co o mně někdo říká, je jen pomluva. Není to tak dávno, co jsem si konečně uvědomil, že je to jen plýtvání časem. Něco podobného musel prožít i David, když prosí:
"Ujmi se, Pane, mé pře, volám k tobě!
   Vidíš bez zábran do mého života
   a víš, že ti věřím a že jsem v tom pevný."(Žalm 26,1)
Mnohokrát se mi podařilo prokázat, že určitá informace je jen pomluva. Myslel jsem si, že druhá strana změní svůj názor. Mýlil jsem se. Mému protivníkovi nešlo vůbec o to, co je pravda. On už si mne někam zařadil a teď už naslouchá jen takovým informacím, které korespondují s jeho náhledem na mne. Pravda ho nezajímá...

     Ještě větším zklamáním ale pro mne bylo zjištění, že nejsem o nic lepší. Také mám sklony k podobnému jednání. I já si rád vyslechnu nepříjemné informace o těch, kteří mi nejsou sympatičtí, abych se jen utvrdil, že ...
Tyto životní zkušenosti mne vedou k tomu, že už nemám takovou potřebu starat se o to, co si o mně myslí druzí lidé. Ne, není mi to jedno, ale důležitější je pro mne to, jak mne vidí můj Bůh:
"Můžeš mne vyzkoušet, poznat mé nitro,
   jako zlatník prozkoumává v ohni své kovy." (Žalm 26,2)
Obdivuji Davidovu odvahu dát se Bohu k dispozici. Řekne Bohu, ať ho přetaví ve výhni zkoušek a starostí. Tomu bych se raději vyhnul. Přesto si vždy nakonec znovu uvědomím, že Bůh dobře ví, co potřebuji a jsem rád, že o tom, jak vyzkouší mé nitro rozhoduje právě on.

     David mi mluví z duše. Cítím to stejně, jako on:
"Myslívám na tvoji shovívavost,
   ale chci se řídit vždycky tvou pravdou.
Nechci své dny mařit marnými řečmi,
   předstírat, podvádět, nechci se chlubit." (Žalm 26,3-4)
Na mém Bohu obdivuji jeho ochotu přijímat mne takového, jaký jsem. Nemusím si před ním na nic hrát. Nemusím mu připomínat mé úspěchy a také není třeba před ním skrývat to, co se mi nepodařilo.

     David je upřímný. Přiznává se k tomu, že má občas pokušení už dopředu spoléhat na Boží milost a shovívavost. V tom jsme stejní. Ale jak mi přibývají roky, stále více si uvědomuji, že život podle Božích pravidel je lepší, než anarchie. Proto rozumím i pokračování Davidova žalmu:
"Společnost ničemů se mi protiví,
   bezbožnost a nevěra mi není blízká.
Chtěl bych mít před tebou vždy čisté ruce
   a tak často přicházet do tvého chrámu,
   abych ti tam vzdával hlasité chvály
   a lidem svědčil o činech tvé lásky."(Žalm 26,5-7)

     Mám rád, když mne někdo chválí. Zvlášť, když mohu věřit, že je to upřímná chvála. Věřím, že mému Bohu dělá radost, když ho spolu se svou rodinou i přáteli chválím. Je to vlastně jediný způsob, jak mu mohu poděkovat.