Touha po věčnosti

        Při čtení prvních kapitol knihy Kazatel si můžeme všimnout toho, jak je tu Bůh zmiňován tak trochu v negativním světle. Šalomoun se pokouší vystihnout, jak o Bohu přemýšlí člověk, který se snaží ze své mysli zapudit každou myšlenku o jeho existenci. Pokud už připustí, že by mohl být nějaký Bůh, pak je to Bůh zlý, který nám lidem nepřeje nic dobrého.

        Ateista si občas klade otázky, zda se nemýlí, když odmítá připustit, že by Bůh mohl skutečně existovat. Věřícího člověka zase čas od času přepadne myšlenka: "Je možné, že by Bůh nebyl?"

        Není náhoda, že v době války nebo přírodní katastrofy často i ateista všechno to zlo svádí na Boha. Šalomoun přemýšlí o smyslu toho všeho, co vidí okolo sebe a nakonec se ptá:
"Co má ze své práce ten, kdo pracuje,
   co má z toho, že se namáhá?
Přemýšlel jsem o vší dřině,
   kterou Bůh lidem uložil." (Kazatel 3,9-10)

        "Kdo může za to, že musím tak dřít? No přece Bůh!" Už jste někdy slyšeli podobné stesky? Já ano. A abych byl upřímný, sám jsem dřív přemýšlel podobně.

        Jenže i Šalomoun nakonec přiznává, že to, co se dnes děje na naší planetě, nebyl Boží záměr. Měl pro nás něco lepšího:
"On ve svém čase učinil všechno krásné
   a do srdce vložil touhu po věčnosti,
   jenže člověk není schopen pochopit
   ani počátek, ani konec toho,
   co Bůh koná." (Kazatel 3,11)

        Nedávno jsem v televizi sledoval pořad o vzniku vesmíru. Dozvěděl jsem se, co se dělo skoro vteřinu za vteřinou od okamžiku, kdy vše začalo díky "velkému třesku". Nikdo z nás u toho nebyl, přesto se najdou "vědci", co se tváří, že snědli všechnu moudrost.
        Vždy, když slyším někoho takového, tak se mi vybaví slavná Sokratova věta: "Vím, že nic nevím!" Dnešním vědcům, kteří se nebojí své teorie vydávat za fakta, by trocha Sokratovy pokory neuškodila.
        Šalomoun přiznává, že nerozumí tomu, co Bůh stvořil, neví ani jak to dokázal. Předtím ale podotkne, že to vše, co Bůh udělal, je krásné. Nebýt hříchu, mohli bychom v té nezkažené kráse žít až dodnes.

        Spousta přemýšlivých lidí se ptá: "Proč člověk, který je smrtelný, touží po nesmrtelnosti a věčnosti? Pokud je opravdu jen výplodem evoluční náhody, kde se v něm tato touha bere? Vždyť mu přece musí být jasné, že má svůj počátek a pak i konec!"
        Podle Šalomouna nám do našeho srdce i do mysli "touhu po věčnosti" vložil sám Bůh. Pokud tedy hledáme naplnění této věčné touhy, musíme ji hledat u toho, který nám ji dal. Ježíš Kristus prozrazuje, kterým směrem se má vydat každý člověk, který hledá věčnost: "Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává." (Jan 3,36)

        Jsem rád, že mám ve svém nitru "touhu po věčnosti". A ještě větší radost mi dělá vědomí, že se mohu osobně znát s tím, kdo mi tuto touhu dává a může ji dokonce i naplnit.