Šťastní lidé? Vozíčkářka a slepec!

Umíte si představit, že byste se najednou ocitli na vozíčku nebo se probudili slepí? Jak by se asi změnil váš život? Představujete si tak svou cestu ke štěstí? Já ne, i když...

Posledních šest let mohu navštěvovat Evu a Luboše. Zajímavý manželský pár. Když se brali, byli celkem zdraví. Eva trochu kulhala a Luboš nosil silné brýle, ale to jim vůbec nebránilo v tom, aby byli šťastní a spokojení. Měli jeden druhého, později založili rodinu a k tomu měli i svou práci.
S léty se ale Lubošův zrak stále zhoršoval a Evu začaly nohy trápit čím dál tím víc. Snažila se tu bolest ignorovat. Když už to nešlo vydržet, vzala si občas prášky, aby byla schopna udělat doma vše, co ženy obvykle při zajišťování chodu domácnosti dělají.
Jednoho dne už Luboš neviděl vůbec. Netrvalo dlouho a Evě už nepomohly ani prášky. Ocitla se na invalidním vozíku. Z Luboše se stal slepec a z Evy vozíčkářka. Těžká a složitá situace. Zdálo by se, že je štěstí opustilo a odešlo k sousedům.

Jak už jsem psal, navštěvuji je už šest let. A kdyby byla vyhlášena anketa o nejšťastnější lidi, nominoval bych právě Evu a Luboše. Kdykoliv k nim přijdu, vyzařuje z nich spokojenost a štěstí.
Luboš je rád, že i když se mu blíží sedmdesátka, stále ještě dojde na WC, sám se obleče i nají. Doma toho moc neudělá, ale může Evu povzbuzovat, chválit a děkovat jí, za vše, co pro něj dělá.
Eva je ráda, že i když je na vozíčku, stále ještě dokáže uvařit, vyprat a vyžehlit... Přál bych vám ochutnat její hovězí guláš. Sám jsem dobrý kuchař, ale takový nezvládnu.
Vždy, když jsem u nich, nezapomenou vyjádřit vděčnost za to, že mají dceru a hlavně vnuka Jirku, který je velice šikovný kluk. Oceňují i pomoc dalších lidí, kteří je pravidelně navštěvují.

Evy a Luboše si hluboce vážím. Na rozdíl od nich vidím a chodím. Přesto jsou to oni, kdo mi při mých návštěvách dodávají nový elán a optimismus. Jsou důkazem toho, že štěstí není závislé na tom, kolik toho máme. Naše štěstí a spokojenost nezávisí ani na našem věku, vzdělání, postavení či slávě.

Mám rád citáty. Vybral jsem dva, které snad osloví i vás.
“Štěstí vzniká jen coby vedlejší produkt - stejně jako koks.“ (Aldous Huxley)
“Štěstí se narodilo jako dvojče, musí se sdílet.“ (George Gordon Byron)

Rada na závěr pochází z 1.století po Kristu:
“Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemůžeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím." (Bible, 1. list Timoteovi 6)

Dnes venku prší. S tím nic nenadělám já ani vy. Ale můžeme se rozhodnout, že bez ohledu na déšť dnes budeme spokojeni s tím co máme. Můžeme se radovat třeba z toho, že vidíme a chodíme.
Luboš a Eva toto štěstí nemají. A přece jsou šťastní a spokojení.