Stále doufám

         Tento Davidův žalm je pro něho trochu netypický. Minule jsme četli jeho úvod, ve kterém nás ujišťuje, jak Bůh stojí po boku tomu, kdo "má pochopení pro lidi v nouzi a všelijak slabé".

         Na rozdíl od jiných žalmů, které většinou začínají problémy a trápením, má tento velice optimistický začátek. Jako by se David utvrzoval v tom, že se vyplatí Bohu důvěřovat za každé situace.
        Po tomto nádherném úvodu přijde překvapující vyznání:
"Teď jsem to já, kdo čeká uzdravení." (Žalm 41,5)
         Tato Davidova prosba následuje poté, co napsal:
"Přijde-li na něj někdy nemoc, dá mu svoji sílu
   a nové zdraví pro něj připraví." (Žalm 41,4)
         Zajímavý moment. David zpívá o tom, že Bůh má moc dát novou sílu a také navrátit zdraví. Jak asi zněla tato píseň z úst nemocného? Zkusme si představit, jak by to na nás působilo, kdyby takovou píseň zpíval člověk, o kterém bychom věděli, že je nevyléčitelně nemocný. Věřili bychom mu?
         David je nemocný a touží po uzdravení. Přes bolesti, kterými trpí, ve své písni oslavuje Boha za jeho ochotu uzdravovat lidské nemoci. Zpívá, protože potřebuje povzbudit svou víru v Boží uzdravující moc.

         David je nemocný a touží po uzdravení. Když dozpívá svou oslavnou píseň, předloží svůj problém Hospodinu. Prosí ho o uzdravení a přitom pokorně vyznává:
"Vím, že jsem zhřešil – přesto stále doufám,
   že mě tvé smilování znovu pozvedne." (Žalm 41,5)
         Nezdá se vám, jako by v těch slovech David vyznával, že víc jak tělesná nemoc mu vadí stav jeho duše? Mám pocit, že Davida trápí nejvíc jeho hřích. Touží po smíření s Bohem. Cítí, že když dosáhne odpuštění, tak se pak zbaví i své tělesné nemoci.
         Lidem, kteří neumí odpustit, nebo je trápí svědomí kvůli vlastnímu hříchu, se jejich nemoci často vrací. Léky, které normálně pomáhají, najednou nezabírají... Lékařské výzkumy ukazují, jak velký vliv na naše zdraví má stav našeho nitra.
         Naše doba vytěsnila Boha a víru v něj na okraj společnosti. Dokud je nám dobře, tak se opájíme vlastními úspěchy a věříme, že všechny naše problémy vyřeší věda. Jenomže ti, kdo sledují stav naší planety, už tak optimističtí nejsou. Někteří tvrdí, že životní prostředí naší země je na pokraji kolapsu a podobně to vypadá i se stavem morálky.

         Když apoštol Pavel popisuje stav společnosti krátce před koncem světa, musí o lidech naší doby napsat: "Protože si nedovedli vážit pravého poznání Boha, dal je Bůh na pospas jejich zvrácené mysli, aby dělali, co se nesluší. Jsou plni nepravosti, podlosti, lakoty, špatnosti, jsou samá závist, vražda, svár, lest, zlomyslnost, jsou donašeči, pomlouvači, Bohu odporní, zpupní, nadutí, chlubiví. Vymýšlejí zlé věci, neposlouchají rodiče, nemají rozum, nedovedou se s nikým snést, neznají lásku ani slitování..." (Římanům 1,28-31)
         Zkus tuto charakteristiku číst ještě jednou a přemýšlej, zda se některé z uvedených znaků nevztahují i na tebe. Můžeš s čistým svědomím říci, že se nic z toho, co tu Pavel píše, tebe netýká? Já ne. Proto jsem rád, že mohu s Davidem zpívat: "Vím, že jsem zhřešil – přesto stále doufám, že mě tvé smilování znovu pozvedne." (Žalm 41,5) Chci s Davidem zpívat a doufat.